Addio!

Otakar Mokrý

Addio!
Modravým horstvem Apenin jsem kdysi smuten jel, když ve okénku omženém déšť s vichrem burácel. Žlutavý Rheno v útesích vzlykavým pláčem lkal, keř akacie sedraný břeh šerý lemoval. U cesty v pustém rokytí sklíčený starý fík mi kynul rukou vrásčitou a zmizel v okamžik. Tu ustal náhle divý let... okénkem vyhled’ jsem děvčátko bledé k povozu přistouplo s ovocem. 43 Rozžatých světel rudojas truchlivě shasínal a mlhy šedý, zimný mrak jí čílko opínal. Hned za hlavou se tísnil mi osmahlých rukou dav, však každý chtěl jen kupovat hedvábných vlasů háv. Addio! mih’ se naposled okénkem bílý šat, addio! bionda addio! to znělo odevšad. Bionda! skryj si zlatý vlas, ať déšť ho nezrosí, chvěješ se mlhou zimavou, jak v Arnu rákosí. Má rusovlásko, s bohem buď, ujíždím smuten dál – kdož za to, že jsem v severu už srdce zanechal. 44