Husův kámen.
Čarovný úval. – – V tmavých olšin prahu
Blanice vlny teskně šepotají,
s cinkotem sladkým po lesnatém svahu
se jako ve snu bravy mihotají,
v růžovém vřesu píseň cikád zvoní
a po úbočí bílá střemcha voní.
Kde v břehu výmol, černý, zasmušilý,
smuteční vrba svislé větve chýlí,
omšený balvan nade pustou strání
k dumavým vlnám tajemně se sklání.
Leb jeho lysá, údy obrovité
se kladou v trávník perlou porosený,
jak olbřím blesku žehem zachvácený
do země ryje čelo vzdorovité;
u nohou jeho v pláni osamělé
slzička Panny sladkou touhou nyje
a ve štěrbinách ptáče osiřelé
na listí svadlém hnízdo sobě vije,
104
mateří douška v šarlatovém havu
opájí vůní starou jeho hlavu.
Buď pozdraven mi, svědku zasmušilý
nejsladších Mistra velikého chvílí,
jež prožil kdysi v chladivém tvém stínu
kolébán měkce v čarných vidin klínu!
Buď pozdraven mi, pamětníku šedý,
největších žití jeho okamžiků,
kdy k nebi vznášel teskné svoje hledy,
kdy v skráně tvoje věkem rozervané,
své čelo kladl ve zimničném chvění,
a vzýval s nebe kalich utrpení
jak boží syn kdys smuten v Getsemane!
Kdykoliv na tě v svatém zanícení
jsem upřel zmámen zraky svoje snivé,
kdykoli v touhy zbožné rozechvění
jsem líbal mrtvé, zimné tvoje čelo,
mně z lůna tvého tryskly vody živé
a kolem vše se písní rozzvučelo!
– – – – – – – – – – – – – – – –
Vzpomínám sobě – ve poledním žáru
jsem uleh’ kdysi znaven pod balvanem;
kol hlavy mé se v reji nespoutaném
míhali snové čarolesklých tvarů. –
O kámen horké podepřel jsem čelo
a v hlavě mé se poznenáhla stmělo. – –
105
Do věků dávných zbloudil duch můj snící. –
Po stezce slunným jasem ozářené
k Blanici kráčel jinoch bledých lící;
dumavé oko, brvou zachmuřené,
bloudilo v knihy žlutém pergaménu.
Paprsek slunce líbal skalní stěnu,
z balvanu nitra steny lítostivé
drobounkých ptáčat kolem zaznívaly,
jak tajemné ty melodie snivé,
jež z ňader sfingy loudí paprsk žhavý,
by, sotva vznikly, zase umíraly. –
Písmenek zlatých křivolakou tísní
semo tam bloudil jinochův zrak tmavý,
až náhle vzrušen tesknou ptačí písní,
se rozhled’ kolem, utkvěl na balvaně,
v jehožto stínu měkce odpočíval
muž přísných tahů. Černých vlasů příval
prokvetlý stříbrem s posvěcené skráně
bohatou vlnou z pod biretu splýval
a talár černý starodávných střihů
v záhybech sterých Mistru halil tělo.
Myšlének roje v bleskotavém mihu
křížily hlavou v dumy ponořenou,
ve dlaních bledé spočívalo čelo,
nad mapou nebes v trávě rozestřenou,
posetou hvězdic četou nesčíslnou,
jež mléčná dráha širokou svou vlnou
v tajemném kruhu na příč prorývala.
106
Z Prachatic Křišťan byl to. – Mistr slavný,
muž vědy vážný. – Bystrý, neunavný,
od bědné hrudy zemské odpoutaný,
duch jeho zalet v nadpozemské kraje,
v ty nezbádané přenesmírné taje,
jež v nebes klenbě hvězdami jsou psány.
Jej sotva zahled’ jinoch zasmušilý,
hned líce se mu teskné rozjasnily
a zraky tmavé žhavou jiskrou vzplály.
Malinkou chvíli v zbožném vytržení
pohlížel k mistru udiveně z dáli,
pak přiblížil se, s bázní, v rozechvění
mu vložil ruku lehce na ramena
a pravil k němu: „Proč tak zachmuřena,
velebný Mistře, otče drahý, milý,
tvář tvoje bledá? – – Co ti hvězdy děly?“
Pozdvihl Křišťan hlavu zadumanou,
a rety jeho teskně šelestily:
„O tobě právě, nebohý můj Jene,
jsem těžce dumal. – Hvězdy mé se stměly
a harmonie, sladké přitlumené,
sfér nadpozemských smutnou jenom hranou
s nesmírných výšin k mému sluchu zněly.“
A na to jinoch ve hlubokém stonu:
„Tvá slova, Mistře, tajemná mne děsí. –
Ó strhni jenom hustě tkanou clonu,
107
jež rozepjata v širém nebe sklonu
ve hvězdic drobných blyskotavé směsi
budoucnost kryje, temnou, nezbádanou.“
Potřásal Křišťan chvíli šedou hlavou,
pak pozdvihl se – nad řízou teď tmavou
pohybem prudkým ruce obě skřížil,
jak stlumit chtěl by náhlé vyšlehnutí
divého bolu, jenž mu v ňadrech vířil.
Zrak jeho žhavý v plachém zamihnutí
poznovu v klenbu nebeskou se zhřížil;
nadšení ruměn zbarvil svadlé líce,
prorocký zápal z tmavých šlehal zraků,
a ústa jako ze sna šepotala:
„Na nebi chmurném, z klínu černých mraků
světélko jasem žhavorudým pálá,
jak osamělá, tichá večernice,
jež nocí vlahou ve slavičím pění
do srdcí lidských tklivou něhu sálá.
Pohlížím na ni – trnu v podivenípodivení,
neb rysy její, v čárném kouzla taji,
postavu lidskou náhle přibírají.
Tvé líce vidím – Jene! – zasmušilé – –
shlížejí ke mně, něžně tak a mile,
jak na mne hledíš v tomto okamžení.
Však – – proč tak náhle obzor můj se kalí,
v mlhavé dáli mizí drahé líce...
108
Ó, ubohá má teskná večernice!
Roj sivých mraků, děsný, neprůhledný,
kolesa chmurná po nebi již valí,
ach udolá tě hrůznou čaromocí,
sotva že paprsk, osamělý, bědný
po tobě zbude v tmavé, černé noci! – –
Však světélko to jasné, žhavorudé
jitřenkou spasnou přece lidstva bude,
za jeho žhavým, plápolavým svitem
králové v pouť se dají od východu.“
– – – – – – – – – – – – – –
Ustanul Křišťan, prudkým, bouřným citem
překonán oddech – zraky ohněm plály,
pravicí přejel porosené čelo,
pod jehož klenbou v mihotavém chodu
myšlénky jako hvězdy kolotaly.
Pak věštby slovo hromným bouře hlasem
z prorockých retů Mistra dále znělo:
„Báň nebes vidím, růžným hárá jasem,
plápolem rudým vesmír celý hoří,
od země k nebi ve plamenném moři
hranice děsná obrovská se zdvihá;
u paty její stínů tíseň divá,
v příšerném tanci dokola se míhá,
jak stádo vlků kolem ohňů spasných,
jimižto plane posněžená niva.
109
Ne! beránci to! – Aspoň roucho míru
s jich beder splývá ve ornátech řasných,
Hossany znakem zlatým prošívaných
a v pluviálech perlou krumplovaných,
jichž každý záhyb svatou tají víru.
Přihlížím blíže – tvář mi studem plane!
Tak mnohou známou zahledl jsem líci
v příšerných stínů chorovodu tmavém. –
Výš oko mé se nese ku hranici
mlžinou kouře – kde na kůlu žhavém
připoután světec žalmy prozpěvuje
– – – – – – – – – – – – –
Ach! kdo to? Pro bůh! nelze rozeznati,
dusivý oblak dýmu v tvář mu šlehnul
a plamen rudý tělo světce zžehnul. – –
Ohromný vichr veškerenstvem duje
a světem bouře divoká se katí,
však nebem tichým světélko zas pluje –
jitřenky hvězda – Tvé má, Jene, líce“
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
Z balvanu horké pozdvihl jsem čelo,
večerní šero kolkolem se tmělo,
Blanice vlny ve olšinách sníce
ze spánku jenom časem zasténaly.
110