RACEK.

RACEK.
Sníh rozplývá se; – v roli na výsluní prožloutlé svítá osení, rákosí mladé zelená se tůní a březin míza temení z oprysklé kory, na níž douškem ssají much roje v šumném bzukotu, 41 co zatím v travce kol se rozlézají mravenci v práce lopotu a polozkřehlý svižník v krtovišti se v slunci krovkou tečkovanou blyští. Roj bílých racků přivesloval z jihu a modrým vzduchem třepetá, v hladinu noří černý zobák v mihu a zas jak oblak – odletá; dva zůstali jen z druže švitořivé nad lesklým tůně blankytem, tichounce, něžně, jak dvě duše snivé, se plíží sítí úkrytem; tam sníti budou v mládí luzné vnadě báj života, jak v pohádkovém hradě. Báj života! tu švarnou, usměvavou, jež v každém raší pupeni, jež jak sen zlatý táhne pěvce hlavou a nítí jas a nadšení; jež brouka zlatí vidma čarodechem a pelem křídla motýla, a srdce chorá jako skálu mechem líbeznou tuchou vystýlá; ta lepotvárná dívka z cizích krajů, se smíchem na rtech, s ňádrem plným tajů! 42 Zas krok mne vedl k tůni zasmušilé, podkovek sítí spředené – tu přede mnou se tělo racka bílé zamihlo v trávě zelené. Z mrtvého křídla větřík zarputilý odvíval pérce za pércem a krvavou hruď hrobaříci kryli skvrnatých krovek kobercem; opodál v sítí v hnízdě teplém, měkkém stenala družka zoufanlivým zkřekem! Báj života! – Ó záhado ty tmavá! kdo zbádá tebe v hrůzné hloubi tvé, již jako leknín – úsměv obetkává, sen první duše mladistvé! Však chvíli jen, než vráska bolu divá tvé vážné čelo Sibyllino zrývá... My k tobě tíhnem v touze bouřné, slepé jak racek k tůně sítinám – my pádíme v tvé stopě čarolepé – kam povedeš nás – kam – ach kam? 43