MNICH.

MNICH.
S žaltářem kráčel mladý mnich klášterní zahradou a bloudil smuten, zamyšlen dumavou arkadou. O žití věčném přemýšlel – zrak snivý sklopený, v podivné črty žaltáře hluboko ztopený. Tu pestré ptáče v haluzi tak sladce zapělo, až se pod hávem žíněným srdce mu zachvělo. Zatím co jemně ševelil větvicí teskný sten – na víčka mnichu vkrádal se zlehýnka zlatý sen. Mnich usnul... Léta prchala, věk na věk práchnivěl, a zatím se již mladý sad v pralesa kráse skvěl. 44 Když procit’ v staré fontáně, shled’ líce žalostné, ulek’ se svrasklé tváře své a brady bělostné. *** V arkadách žití – mladý mnich jsem mnoho přemýšlel, nade mnou ptáček tajemný o štěstí lidském pěl. Když sladký zvuk mne opřádal, já v těžkém snění tkvěl a málem bych byl v marných snech jak ten mnich spráchnivěl.