RORATE.

RORATE.
Když paprsky jitřní hrály v stezce sněhem zaváté, tiše jsme se ubírali na vánoční rorate. Zraky plály dětským žasem, měsíc hořel plným jasem a báň věže zatmělá mlhy hávem popelavým, pod polibkem jeho hravým do žhava se zarděla; z chrámu hudba temným hlasem, jak vítr k nám šuměla. V zimném šeru svíčky plály, s mlhou splýval horký dech a varhany vážně hrály v dutých, slavných akkordech. Na klekátku propáleném žhavou vosku krůpějí kancionál dumal starý zavázaný pergaménem, z něho zpíval zástup jarý a v sluch stále mocněji zněly prosby roratové: „rosu dejte, oblakové!“ 49 Jak tu nyní teskno; – v duši bolest zlehka vkrádá se, když se zpěvy ku oltáři nesou v snivém ohlase; – srdce tucha bolná kruší a slza se třpytí v tváři, když při sloupků plápolání zase zní mi chorál ranní v sladkých tonů záchvěji, a věřící vlídným slovem zve pod prostým chrámu krovem k víře, lásce, naději! Víra – žel, že neuzdraví tebe, synu chorých Čech, – je to květ, jejž kreslí hravý o vánocích mrazu dech – láska! – dávno odumřela v země této dědici – ač jí vlast tvá více měla než kleteb tví biřici... a naděje – plachá touha, ze sna povzdech – teskný sten, o Ježíšku báje pouhá, dětské hlavy bujný sen... 50