Sursum corda!

Sursum corda! Svatovítská pohádka.
Po bludné pouti Prahou věžatou mně vlídně kynul Svatovítský dóm do chladivého kleneb zátiší v podvečer snivý svátku Václava. Used’ jsem v chrámu vetchou lavici, pod starodávnou řezbou nástěnnou, z níž vypíná se hranou spuchřelou Malého města zbledlá nádhera a věkožizný, starý Karlův most, zacloněn prachem, vláknem pavučin. – A dobře tak, že clonou touto skryt, neb zrakům chodce sžáslým zjevuje falckého krále útěk nečestný, jenž vyřezán tu rukou posměšnou. O dlaň jsem opřel rozechvěnou skráň a zrak můj stíhal runy klikaté, jež vpálila tu slza voskovic, po věky horkým proudem kanoucí [5] do zasmušilých desek klekátka. Hluboký soumrak zvolna zaléhal ve tajůplnou lodi tišinu, již přerývalo v mžiku plachém jen ptáčete pozdní táhlé pisknutí, když v přístropí tam kdesi zapadlo v kamennou mitru světce, biskupa vystlanou chmýřím žíňat hebounkých jak v rodné hnízdo kdesi pod římsou. Pak velký měsíc vyplul na nebi a hravá četa zlatých paprsků se prolinula pestrou malbou skel, jak pohádkových zjevů chorovod, jenž krokem tichým stěny proniká. Na dlažbu klesla vlhkou, zimavou v náhrobní desky, měkce hlazené, polibkem plachým lidských kročejů, jež tlumí tady zvuk svůj od sta let, by nerušily sladký smrti sen, těch spáčů, již tu zdřimli na věky ve slávy české teskném kurhanu, jímž Svantovíta týnec skromničký, a nyní Hradčan nebetyčný dóm – od věků býval i s tou nádherou svých fiál svižných, oken kroužených, vzepjatých směle k modrým nebesům. V paprsků síti k zemi snesla se s tabulí oken malby čarovné mlhavých postav chvějná směsice a po širokých stupních oltářů dál roztáčela vidmo kouzelné, 6 po dlouhých, němých řadách lavicí. To světců byly mlžné postavy, rostoucí mžikem v gigantickou šíř, v těch řízách vláčných, pestře zbarvených, s tou lící bledou, bradou visutou, s tím zrakem snivě k nebi zdviženým, s tou paží, která tiskne pokorně si k srdci symbol muky nástrojův, jak nadechla je lehce v oken skla nadšená bohem ruka mistrova. V tom velebnou aj! klenbou chrámovou se modrá záře náhle rozlila a každý oltář mžikem zaplanul voskovic mešních kmitem zářivým. Veliký svícen v kapli Trojice, jak rudý granát šerem zahořel, tak právě, jako kdysi hárával ve Šalamouna zlaté svatyni u pyšných stupňů archy úmluvy, než z triumfalných Tita trofejí, zapadl v chmurnou svatyň Milánu, odkadž jej unes’ v šerý Víta chrám král bohatýrský kdysi Vratislav. A z kamenného hrobek podsvětí jak v soudného dne bleskném úsvitu, postavy mrtvých svižně stoupaly v zář světel z lůna hrobu tmavého. To město mrtvých v Hradčan podzemí, jak mravenisko v zprahlém jehličí, páchnoucí hořkou vůní kadidla, 7 ožilo náhle ruchem nezvyklým. Rytíři dávní v těžkém brnění, jichž kostrbaté, stuhlé postavy, klečící zbožně s dlaní sepjatou, se v koutku chrámu dosud tajily, na vypuklinách desek náhrobních: své spráchnivělé lože na ručest míjeli, mnouce víčka ospalá a s matron cudných rojem spanilým způsobně v před se brali v dvé a dvé. Za nimi kněží, jahnů, biskupů, jeptišek, mnichů řada bez konce. Pak celé davy měštek rozšafných i měštěnínů vzácné paměti v španělských límců, krajek zátopě i kadeřavých paruk příčesu do lavic chrámu jen se hrnuly. Ten mrtvol dav, jak vlna nesmírná zatopil vratkou chrámu lodici, že bylo mi tak teskno u srdce, jak příval krve by se k němu hnal, je hroze tepem schvátil šíleným. Na duchů koráb chvatně usedla má duše teskná a dál v mátohách řídila hybké snění kormidlo... V tom zvonů hlahol zavzněl hluboký s chrámové věže v pustou, čirou noc, pak sakristie zvonku stříbrohlas se ozval dutým dómu sklepením, jak v dáli snivý cinkot rolniček po sněžné pláni v jitřní vánoční. 8 Ze hlubin šerých kaple Václavské, v níž, jako v skřítků bájné jeskyni se blyštil stěnou jaspis, ametyst – se průvod mešní vážně k předu bral. Na čele Vojtěch s mitrou biskupa, ve zdobě perlou tkaných rukavic, jichž – ač tu dřímou tisíc dlouhých let – ukryty v bájném chrámě pokladu – se netkla nikdy plíseň práchnivá. – – Dál celá řada světců, patronů: – – Jan z Nepomuku v hvězdnou oděn zář, jež kmitla prý kdys vlnou Vltavy, když mučenníka chladná mrtvola zázrakem kalný oddělila brod, že vyschnul náhle, jako Faraů rudého moře lůno písčité. Pak Jiří, kopí břitké odloživ, a přílbu tiskna k ňadrům v pokoře, rytíře krokem bral se dunivým. A subiacký opat Benedikt, zaměniv pohár jedu rozbitý kadidla vonnou, dýmnou nádobou. A Ivan svatý, stříbrobradý kmet, se zrakem toužným, snivě tesknícím po šumných borech tiché Sázavy. Blíženci něžní, Kosma, Damián, jak Kristus kdysi na kříž přibiti, Vít, Norbert, Volfgang řadu končili, tisknouce ke rtům v dvorné pokoře velebné řízy okraj zlatistý, jímž pramáť králů svatá Ludmila, jak krokem ze sna chrámem šustěla, 9 o Anežčino rámě opřena. Na konec Václav skromný podhájen k přísluze nesa mešní konvičky. Stíhal jsem průvod okem vzníceným a duší mojí v mlžnou dáli táh’, jak mořem smutku nekonečný řad těch neslýchaných země mojí běd, jež jako šumné roje buřňáků vždy oblétaly lepou její skráň, věstíce v sinných oblak soumraku třepotem křídel, vzkřikem žalostným vždy novou tíseň, nové neštěstí. Od nepamětných věků šeření, kdy v hlubých hvozdů tiši panenské se snivou písní bohům na počest se ozývala již též sekera, rubajíc kmeny v chvatu zoufalém na zásek vzdornou, neuzbornou hráz, by odrážela lebky krvavé spřísáhlých vrahů čárné země té, jejížto bledý, zasmušilý syn, jen kradmo vždycky plížiti se směl po půdě kostmi předků svěcené, a když svou hrudu rodnou orat chtěl, vždy v jedné ruce třímal radlici a v druhé břitký na ochranu meč. – – Od slzavého jitra v Rufa dni, ke krvavému Lipan soumraku, od chvíle smutku, při níž v Kostnici uhasly svíce náhle v oltáři, v znameníznamení, křivda,křivda že tu děje se 10 ve samém svatém stánku Kristově, – až k pozdní oné těžké půlnoci, kdy v Bílé Hory hluchých roklinách se ve skřípavý hýkot krkavčí mísily vzdechy mroucích hrdinů, již pod srpem tu smrti ulehli, uzralých klasů žatva bohatá... Od kůropění, kterým procitlo ve žhavém červnu staré náměstí, jak bubnů tluk se ozval šílený, co úder hromu, který temně hřměl, když synů země hlavy nejlepší ve třesku polnic, břitký kata meč do hluchých plevin koše kutálel, až v listopadu pochmurnou tu noc, kdy exulantů k smrti štvaný sbor se ztrácel doubrav tiší mrákavou na věky rodnou země hranicí... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – V divokém kole bolných vzpomínek, jež sáhaly mně prstem ledovým, na srdce bouřně v ňadrech bušící, zaštkal jsem ze sna bolně, hlasitě. A tu aj! vedle náhle zdvihli se dva kmeti vážní, kteří dříve již v záplavě mrtvol ke mně přisedli, a beze slova mlčky pod paží mne vzavše, vedli vážně k oltáři, kde lampa věčná zlatým úsvitem jak rudá hvězda v sivých mlžinách kadidel mrakem třpytně hárala. 11 „Utiš se, nelkej,“ vece ke mně kmet, jehožto tvář jak slunce zářila – (bylť sám to Radim, bratr Vojtěcha, jenž v křivolakém hrobů bludišti tu odpočívá v místě neznámém). „Hleď,“ pravil dále, „pojd’ a popatři ve lampy této lůno tajemné, tam uzříš, jaký osud byl by stih’ ten lid tvůj, pro nějž nyní hořce lkáš, kdyby jej věčně moudrý Jehova ranami Joba nebyl navštívil...“ To řka mně lampu zlatým řetězem se stropu stáhl v tichém úsměvu. Jak zhřížil jsem v ni oko užaslé, hned rmutná vlna v skelném kahanu se rozedmula v širou hladinu a v hloubi její tajemné jsem zřel, jak na dně moře v hluchém klíně vod leknínem v skráních bledých věnčenou své vlasti bědnou, stuhlou mrtvolu, na níž se sápal vlastní rodný syn, klnoucí mluvy cizí hlaholem památce její – – – – U oltáře v tom se „Sursum corda“ se rtů biskupa velebně sneslo chrámu prostorou a v přitlumeném varhan průvodu zvučelo nocí „Svatý Václave!“... S oltáře k sluchu mému zřetelně se nesl šepot jako větru svist. „Utiš se, nelkej, k žití procitni, já zahynouti nedám zemi té, 12 jíž Hospodin sám zve mne dědicem.dědicem.“ Mé ruce k světci vroucí modlitbou již pjat se chtěly, když tu procit’ jsem...“jsem... Po zemi ve hře stínů těkaly barevných oken pestré obrysy, kreslíce v staré desky náhrobní patronů svatých mlžné postavy a nehybný svůj zkamenělý sen dál snilo mrtvé Hradčan podsvětí. 13