Se stromu života.

Otakar Mokrý

Se stromu života.
I. I.
To mládí prchlo jako sen, jež chvatem v noci dusné přelétá hlavou ptáčete, než na haluzi usne.
Kol byl jen těžký, sivý mrak a žhavé blyskavice – na zemi hnízdo studené střesené se větvice. A zlaté sny jak vajíčka – po bouřné, pusté vřavě, zdupána nohou bezcitnou a rozházena v trávě.
II. II.
Jak z živého lípy kmene, z něhož rolník úl si strojí, tak se z nitra dumy teskné – jako včely rojí – rojí.
51 Bzučí jedna, bzučí druhá, neunavně, dotěravě, až to hučí, šumí, víří v bolavé té, pusté hlavě. Marně ruka odhání je ode žhavé, zvlhlé skráni – je to jako v báji dětské trpaslíka namáhání. Sotva jednu nabod’ statně na kordisko špendlíkové – již tu z oulu tisíc jiných žahadlem se břitkým klove. 52