Poesie.

Otakar Mokrý

Poesie.
Pohádku jsem jednou slyšel o malinké, křepké slípce, jež se čile popelila v písku, prachu smetiště. Zabili ji, zpřevraceli útroby a nalezli tam zrnka zlatá, žhavá, rudá a zářící démanty. O křtinách pak slípku snědli, vínem při tom zapíjeli, maso její trochu tuhé, zavařené s nudlemi. Zlato dali do peřinky, diamanty matce v uši a smáli se dobré slípce, až se chvěly bránice. Jak v dětinské této báji, již jsem vám teď vypravoval, tak to v světě s poesií, slípkou dobrou dopadá... 73 Klovej dál jen, slípko dobrá, na smetišti žití – snášej – zlatá vejce,– zobej v písku – bleskné, třpytné brillanty! Společnost tvé maso tuhé s nudlemi své prósy žití stráví přec – jen když si při tom vyfintí a vyzdobí: – Scvrklou, svadlou, všední líci – horečnatou, zimomřivou – a své děcko naduřelé, – které zove pokrokem. – 74