V PRACHATICÍCH.
V úvalu snivém věčně skaboněno,
zhříženo v spánek dumavý,
městečko tiché bory obemčeno,
na práhu svaté Šumavy.
Nad ním se Libín šedovlasý kloní
do luhů smavých, malebných
a v dáli Boubín šerou mlhou cloní
lysiny skrání velebných.
K Prachatic věžím, věky potemnělým,
jsem tíhnul znaven před lety,
k cimbuřím starým, valům osiřelým,
jak děcko v zámek zakletý;
[19]
kde halapartna stářím zrezavělá
shlížela s brány temena
a v maltě šedé, oprýskané tkvěla
houfnice koule kamenná.
Ze dlažby vetché tráva vyrůstala
po osamělém náměstí,
se střech mi větrem korouhvička lkala
vstříc tajůplné pověsti.
Po stranách domy malbou starodávnou
v průčelí pestře zdobeny
se kladly v stínu s minulostí slavnou
ve spánek němý, kamenný.
V radnice štítu slepá kněžka mladá
zlacené vážky třímala
a pod okapem nekonečná řada
pitvorných nestvůr dřímala.
Na pouti bludné starých domů tísní
uliček sítí tajemnou,
stavení pusté kryté mechem, plísní
se vynořilo přede mnou.
20
Divoký břečťan vetchou okenici
závojem hustým oplítal,
a žlutý netřesk v štítu lomenici
kyticí bujnou rozkvítal.
Husova škola. – – V temné lidu báji
tak slove pustá ruina,
z ní tajůplné zkazky vyrůstají,
jak ze zdí jejích travina.
Můj krok se nesl jako ve snu jemně
pod tmavý arkýř světnice,
a v pestré tísni plížila se ke mně
tajemných vidin směsice. – – –
Zřel jinocha jsem – leskem rajských snění
jak světec boží omámen,
v dumavém skláněl čelo přemýšlení
na zdobné bible pergamén.
Kadeří bujných clona ovívala
mladistvou líci ruměnou,
po skráni vlnou jemnou seplývala
v okrasu písmen zlacenou.
21
Pozdvihl ke mně stinnou oka řasu
planoucí v zbožném přísvitu;
i bylo mi, jak pohlížel bych v žasu
v hlubokou propasť blankytu.
A duše má se jako lístek chvěla,
když právě z puku vykvítá,
a chmýří jeho příze uzardělá
paprsků jarních oplítá.
Zřel muže jsem. – Ve svatém zanícení
k širému mluvil zástupu,
a z chrámu mrskal v zbožném rozhořčení
svatokupectví potupu!
Ohnivý věnec plál mu kolem čela,
žeravé blesky metaje,
a v dáli hromem utajeným zněla
velebná bouře Sinaje!
Pozdvihl ke mně jemnou oka řasu,
stopenou v rudém plameni –
i bylo mi, jak pohlížel bych v žasu
v nebeskou výheň nadšení;
22
v hořící keř na poušti němé, siré
a slyšel ohlas hromový,
jak mluví ke mně ve tmě hluché, čiré,
velebným retem Jehovy!
A duše má se rozechvěla náhle,
jak lístek svadlý, sžehnutý,
když tetelí se kolem větve sprahlé,
palčivým žárem dotknutý...
Zas víčka moje zvolna procitala
pod pustým domku arkýřem,
po větru žalně korouhvička vlála
nad obemšeným vikýřem.
23