Vy zadumané, žluté rozvaliny,

Vy zadumané, žluté rozvaliny, Vy zadumané, žluté rozvaliny,
do mechu vryté pyšným jindy čelem, zarostlé trsem zimné kapradiny omžené klasů plavuňových pelem; – proč lákáte mne v zavalené koby, pokryté chmýřím jehlic modřínových, jak v pohádkové síně Armidiny zavaté sněhem květů citrýnových? – – Za tajůplné, hvězdné noční doby fontána lví tu jemným nezní šplunem, jen potok horský v úvalu tu šumí, chvátaje skalin rozervaným lůnem na žírná prsa družné Vltavici; – ve stínu smokvy nespřádá tu dumy, poslední z rodu Abencerag bledý, – tu motýl jenom skrývá pod krokvicí šedivou kukli před poutníka hledy – a křižák šerý, jak čaroděj z báje, osnovu hebkou po arkýřích přede... [5] Však drahé jste mi předc, vy rumy šedé, a milé tak, jak dívky růželící polibek žhavý, – který v báseň zraje, když vlahý dech té teskné poesie májovým vánkem ovívá Vás tiše a probouzí ve stínu věžní skrýše princeznu z báje – kouzlem otrněnou, polibkem písně k žití probuzenou. Princeznu z báje! Jak lze jinak zváti chudému pěvci minulost tu Vaši, již v reji vidin sladcí jeho snové nejkrasším duhy paprskem mu zlatí, – že jako přízrak z říše pohádkové před okem jeho užaslým se vznáší a všecku chmůru z čela jeho plaší... Prst čarodějný na víčka se vkládá a jak víl reje v červánkovém rdění se vynořuje nad hladinu snění těch vzdušných zjevů nekonečná řada. – zřímZřím bujarého zase Vítkovice štvát plachou lani v doubrav pustém klíně; Zřímzřím pasačky té švarné, smavé líce, jež jméno daly bědné rozvalině. Dál snivým dolem Vltava mne jará unáší v hybkém laškovitém víru, 6 tam ku zlatého krále monastýru v Korunu trnů. – Pryč, vidino chará, zapadlá i se slávou Otakara, hluboko na dno hluché do peřeje! – – tvůjTvůj obraz sešlý, zvetšelý a bědný, v svěsvé bídě tak je cituprázdný, ledný, že strunu pěvce více nerozhřeje. A šumným proudem po balvanech vzhůru jak brodem Gangu zbožná mysl chvátá v Šumavských borů neprohlednou chmůru, z níž do daleka září růže zlatá, planoucí lístků žhavorudým palem – Vyššího Brodu pyšným nad portálem, jejž k nebi rámě Rožmberka vzneslo, když podál divou pod Čertovou stěnou, Kainovou skvrnou znamenáno, kleslo a Matky boží něhyplná slova je k činům zbožným posvětila znova. Balvánů slují, plísní obemšenou, zmámený zrak tu v šerou hrobku hledí, kde, v tajeplném, němém polokruhu, ve křeslech zlatých páni z Růže sedí, omhleni leskem dávné slávy, moci, jež blankytovou jim ovíjí stuhu kol skrání, na nichž smrti chmůra leží 7 a trouchnivé jen kmitají se stíny; kouzelné vidmo; – uzřít je tak stěží, jak v lunosvitné, svatojanské noci, jedinkrát v roce květy kapradiny! Zrak utápí se v moři vidin šerých, ve vzduchu jako ševel vánku hraje stlumená hudba bájí tisícerých a jara dechem nový život duje, v tu mrtvou trosku ztraceného ráje, jež tesknou zemí jihočeskou sluje... O písni má, kéž chudý zvuk tvůj zbudí jedinou, třeba poslední jen strunu – té zlaté harfy, v níž jak v Sfinga hrudi obrovská hudba minulosti dřímá; – já vděčen budu jako pěvec mroucí za úsměv jeden, jeden pohled vroucí, za růži, kterou měkká ruka třímá a která klesá – k nohoum pěvce s trůnu. 8 I. I.
Na Dívčím hlučný hodokvas dnes víří, číš veselí, až po kraj naplněná, jak růže kalich libodechou vůni rozkoše sladké po komnatách šíří; hlaholem písní zvučí hradní stěnastěna, na níž ve pýše královské své trůní ta čarovábná růže pětilistá, vždy stejně vnadná; i když v trsu pučí i když do tmava žhavou lící hárá i když uvadlá ku skonu se chystá. Tak přepyšně již vzešla, zmohutněla ta větev svěží, šťavnatá a jará na rozložitém Vítkoviců kmeni; tak dlouho těsněj vždy se přivíjela, jak svlačec modrý v úponkovém stisku, že udusila zrádnou pod zelení i Přemyslovu nevadnoucí lísku, jež vypučela z otky oráčovy... [9] Pan Oldřich sezval dobrodružnou četu zemánků drobných, purkrabí a manů směs pestrou – jak změť cizopasných květů, jež pralesa kmen mocný opřádají; tím kmenem mocným – hojné panské zboží, kol něhož pne se těsnou ve lianu bezduchý rej všech příživníků v kraji. Ač noci postup bujnou radost množí, ač v bujném plesu číš o číši zvoní; pan Oldřich předce smutně hlavu kloní v svalnatou ruku... V trudném přemýšlení čas ob čas čelem horká dlaň se šine, jak setříti by z blány jeho chtěla s krůpějí potu, jež se z vrásek line – i dusivé to, chmuryplné snění, v němž mysl jeho stuhla, skameněla. Nadarmo v dvorských šašků hodokvase pan Višně z VětřníVětřní, dvořan kratochvilný, úsilím šprýmů sterých namáhá se zveselit chvilku tesknou mysl páně. Ač tak je panských pokynů vždy pilný, jak soudruh jeho, – jenž tam ve parkáně pod brankou vjezdnou na Krumlově hradě se družkou svojí – statnou medvědicí provádí kejkle v laškovité vnadě: 10 předc nezjasňuje pána zřítelnici, předc Oldřich k němu ni na plachou chvíli nezvedá pohled chmurný, zasmušilý. Nadarmo Buzek z Rovného, Jan z Pluhu se paním koří, které v čarokruhu kol pana z Růže pás uvily zlatý, jak světlušek rej; – duhobarvá četa, půvabná druž ta, – vonná bystroletá ševelem křídel chvějných neprolomí tu mříži, za níž jako orel spjatý se potácí dnes Oldřich skaboněný. Myšlenky páně jinam obráceny. – Tvář zbrunatněla temně do krvava. Před zrakem Oldry vyděšeným vstává, směsice zjevů, křivolaká, pustá – a křepčíc kolem unavených hledů jak vidmo z báje mohutní a vzrůstá krvavé stopy zůstavujíc v sledu. Zas před ním seč se hrůzná odehrává, jež pod Táborem četné jeho voje, jak zralé klasy sklála, porubala, tím srpem děsným, kterým v den ten žala v palcátů svistu ruka Hospodina osení svoje, jímžto sudbou věčnou měla být smyta pronevěry vina. 11 Pro ztrátu vojsk svých padlých v chrabrém šiku pán slzy nemá v zasmušilém zraku, vždyť hrstka to jen bídných nevolníků přirostlých k hrudě – kde se množí, kvete, jak v panském roli stvol vlčího máku. Jej osten jiný, palčivější hněte... To vzpomínka, že onen chuďas selský, ten Mikeš z Husi tvrze pobořené, se odvážit směl pokyn velitelský zahřměti v ucho páně pokořené – a více ještě, že ten Smílek z Křemže, jejž skrotit pán chtěl jako jezevčíka, co neposlušně v lovčí smeči skemře, a zvědavě se pánu plete v nohy: – že troufal sobě on, červ přeubohý sledovat šlépěj zlého rozkolníka a hodit k nohoum, jemu, Vítkovici nerovné vády směšnou rukavici... Tu stichnul náhle šumný hovor v sálu. Pán vytrhl se z horečného snění, když uzřel Evu, lepou milostenku, mistryni švarnou panských bacchanálů... – Na povel její dívky čárovnadné – se vyhrnuly za ní ze přístěnku a řadily se ve skupiny ladné. 12 Rej bujný síní zaburácel jasnou – – jak rusalky za šera na pažitě dívčiny v tanci hopkovaly hbitě; – nožky se chvěly pod sukénkou řasnou v rolniček chřestu, jimiž tanečnice si ověsily kotník růžovatý. Do tmava nachem líce jejich vzplála palčivým dechem vášně rozehřaty; – pohledem snivým žhavě laškujíce, na prsa ruce kladly v roztoužení, kde pod živůtkem, v čarovábném chvění se bílá, burná ňádra ukrývala; odtud se k ústům ručky nesly v mihu polibek sterý hostům vzkazujíce. Kynula Eva – stichly bajadery růžovým prstem v tanci přimrazeny. Pán střásl rázem dusných vidin tíhu, jat bleskným žárem pohledů té ženy, jež takou vášně čaromocí žhaly. Myšlénky prosty srdcervoucí dumy, se lásky ohněm plápolavým vzňaly. – Vzchopil se Oldřich; kolem v pestré tlumy se hodovníci seskupili hbitě – a hlasem chvějným, ostrým, pronikavým zazvučel ret, v němž každá žilka hrála nezměrnou vášní: „Evo, okamžitě 13 rci nyní slovem sladce usměvavým, čeho by duše vnadná tvá si přála, já splním věrně – svědkem volám Boha! – tvou tužbu všakou – byť se smrt v ní kryla.“ A Eva na to tiše odvětila: „Já hlavu žádám Biskupce si Jana! O pokyň, kníže, rukou všemohoucí; – jak Herodias divou touhou planu, zřít krev tu jeho rudým nachem žhoucí, ta líce siná katem porubaná, jež hlásala kdys největší mou hanu. O! žár mé pomsty uhas, ukonejši, o rozpomeň se, pane přelaskavý, na děsnonděsnou onu krutých úkor chvíli, již na Krumlově v pyšném chrámu Víta jsem zažila kdys – druž tvá nejvěrnější na pranýř hanby slovem jeho vbita před hučícími, rouhavými davy, jež kolem mne jak dravé feny vyly a zvuk slov jeho mrzkých opáčily. Na kázání to, pane, vzpomeň sobě, kdy bídník ten, jenž před zástupy hlásal, že předchůdcem je vyvoleným páně, – ač Antikristu cestu upravoval: – tak zuřivě se litým slovem kasal 14 na Evu tvoji, že se její skráně, v té pološeré velechrámu kobě, do tmava rděly –; když tam vypravoval „o rozkošném a sytém živobytí, o frejích, tancích, rufiánství peskémpeském, jež tyje z krve nebohého lidu – a ukájí se jeho na porobě – jak pohrdal tam zlatohlavů leskem, – jež na čele se panských krásek třpytí: – jak on – ten světec! – vzrušen v svatém klidu tam hřímal kletbu v rozlícení mnohém na hlavy dívčí, jež v nelepé zdobě kudrlin divných strou se do široka a pnou se vzhůru převysokým rohem. – Jak při tom na mne zuřivé své hledy obracel zlostí sesinalý, bledý...“ Při slovech těch jí hněvná jiskra z oka vyšlehla bleskem – chvatem přeletěla pod brvy pána svraštělé a dumné. „Přiveďte vězně!“ drsná slova zněla a zvuk jich ihned ohlas tisícerý opáčil v bouři jásavé a šumné. Veselým rejem nožky lepotvárné křepčily kolem křesla hostitele. 15 Eviny líce, unylé tak švarně jak měsíc, svrhna mraků závoj šerý, zasvitly plným, čarovábným leskem, Oldřich v ně zhřížil myšlení své celé i duši skřehlouskřehlou, zamrazenou steskem. 16 II. II.
Sklepení šeré – pod okénkem šplouná zelená vlna burných říčních slapů, jež kypříc něžně břehů smavá rouna zde v hradní stěnu jako šelma lítá zatíná vztekle zuřivých vln tlapu, až chví se, třese, mříže rezovitá. Za ní tam v koutek zimavý se choulí postava vězně v kámen vlhký vkutá řetězem s těžkou, línou vlečnou koulí. Ó Jene! jejž ve svatém zanícení „Biskupcem“ zvaly zbožné lidu davy, vedeny tebou k lásce bohumilé; – – jaká to ruka čaroděje krutá tě rázem strhla sem s prestolu slávy v tak hluchou propasť hany, utrpení? Rci, stíne bledý, kde ta bajná chvíle kdy, oděn světců gloriolou zlatou, [17] tam na Krumlově hlásal’s láji chudé o ráji příštím, jenž se k zemi snese, až kalich Páně s Krista krví svatou zas od úst k ústům kolovati bude a lidstva kmen, jenž usýchá teď, chřadnechřadne, se obalí v květ, novou mízou zmladne zas v jara snivém ševelu a plese? Až rabů znoj – jenž panský luh teď mrví, na perlu vzkvete s leskem usměvavým, jak smírný blankyt předobrého nebe, až krev, již z hrudi nevolníků střebe lakotným retem mrzká zvůle pánů, se lidstvu stane drahokamem hravým, jak Graalu krůpěj svatá drahocenná, za vinu cizí z lásky procezená! Jak podobáš se, učni přeubohý, teď mistru svémusvému, mučeníku Janu, jenž v síni zlatou vkročil mezi bohy, nesvrhna obuv s rouhající nohy a za to odnes’ hanu svrchovanou, jak Člověka syn – v děsné útrap chvíli, když božské čelo jeho zastínili korunou bláznů – ďáblem počrtanou! *** 18 Veliký měsíc nad Menštejna valy vstal s rozjasněnou, úplňkovou lící, bujaré vlny, jak rusalky snící, po balvanových prazích vztahovaly řasnatou řízu ramen úbělových a časem v okno vězně zašuměly ševelem luzným zvěstí pohádkových, jež zašeptal jim Vltavy klín stmělý, ve mlžné šero bájí pohřížený. Vylákán svitem z lože namáhavě se vplížil vězeň v arkýř zamřížený – a v zasmušilé, snivé jeho hlavě jak tažní ptáci chvatem přeletaly vidiny lesklé i pochmurní snové. – Zas nedávné té minulosti dnové před zrakem jeho v tajeplné vnadě omhleny hávem upomínek vstaly. Zas ocitnul se na Krumlově hradě; kde se naň z plátku růže pětiklané odevšad přízeň panská usmívala. – Jak vánku šum, když jarním luhem vane, ve sluchu jeho sladce zaznívala zas velebná ta zvonů vyzvánění, zovoucí v písní libozvučných znění 19 nábožné lidstvo z široka i dálí do šerých svatyň Víta katedrály. Zas před ním chrámu tmavá loď se klene; – červeným suknem, jako v dětské báji, jsou chmúrné stěny její obestřené; fábory řasné po oltářích vlají a kolem davy pestře vyšnořené v svátečním rouchu zbožně naslouchají tam slovům jeho, která hlaholila před stolcem, kde se ve monstranci skvělé velebná svátost pod hostií kryla. Po chrámě radost rozlétá se bleskem i plesá, jásá shromáždění celé, když pojednou kněz hlásá vůli pána, že od té chvíle po všem jihu českém má článkem víry nezvratným se státi to blahověstné, zlaté símě boží, jež podél cesty seto rozsévačem upadlo v trní, nehostinné hloží, tam německého Rýnu nad limanem, kde krkavci je sezobali klatí, kroužící lačně pod obzorem stmělým. – Ta nauka svatá, jejíž vyznavačem lid jihočeský s Husineckým Janem od dávna býval životem svým celým – 20 tak ubohý vždy a tak bohabojný – jíž posvětil se zbožném ve doufání, že vytryskne mu z hluchých skalních strání na slovo věštce živých vod proud hojný a z kalicha, jenž v obci bratrů volně ode rtu ke rtům podávat se bude, že vzpučí jemu kvítko žhavorudé těch luhů rajských, po nichž tesknil bolně v bláhovém klamu jak syn Israela... Před zraky vězně mihala se dále v mlžinách snění beseda ta skvělá na povel páně po mši odbývaná tam na Krumlově v pyšném předků sále. Z tě vlny šumné, jež dvoranou chvěla, hřímala slova Potštýnského pána zovoucí zástup ku přísaze slavné, jejíž sám Oldřich svatá říkal slova, třesoucí ruku v rozechvění klada na lem zlatého kříže Závišova, byzantské práce, lepé, starodávné: „Až do těch hrdel – do těch statků věrně, chci kalich Páně svatý ostříhati, daleka buď mne mrzká lesť a zrádazráda, ji zhltiž země, moji skoltež kati; tak pomáhej mimi, bože všemohoucí!všemohoucí!“ 21 A řada rabů panských lícoměrně přísahy slova opáčila vroucí! –“vroucí! – Tu k nebi vězeň oko zdvihl hněvné, jak odtud svědka volat by chtěl dolů, přísahy křivé, pronevěry zjevné spáchané tehdá rouhavými rety před trestající tváří Hospodina na místě svatém u božího stolu... Studem se rděla Biskupce tvář siná při vzpomínce na okamžik ten kletý, kdy Oldřich blud svůj hrozný proklínaje kalicha zřek’ se... Na Žebráku hradu sám žebrák bědný, pyšným před legátem v prachu se svíjel, rozhřešení ždaje a zlíbav purpur protkávaný zlatem kajicně poslech’ svaté církve radu co zdárné její, bohabojné robě; – dal katem zjímat ve surové zlobě učení Páně skromné apoštoly a kalich zdrojem lásky naplněný uvrci v pospas hnusným retům feny. Hruď Biskupcovu divé rvaly boly, svraštělé čelo nevole stín tmavý perutí plachou schmuřil, zakabonil; však po chvilce zas paprsk třepetavý 22 ráj vzpomínek mu nových odeslonil; v něm roj vidin zlatokřídlých, šumných slavíčím hlasem rokotal a zvonil. Ta bytost, která v hebkém mlžném hávu se jevila mu, když v myšlenkách dumných se utápěla duše jeho pustá a k šíji těžkou smutnou klonil hlavu; ten anděl, který spráhlá jeho ústa mu vlažil těchou, oheň v srdci nítilnítil, kdykoliv pohár bědy svrchované před zrakem jeho v temnotách se třpytil – zas k němu lehce v obláčku se sklání... Zjev Anežčin to... Opět před ním stojí Oldřicha sestra v usměvavé kráse; jí nachem plane tmavá růže v skráni a pod živůtkem v luzném nepokoji bujarých ňader vlna zachvívá se; líc úbělovou sladkém ve rozpaku červánků ruměn jemný přiodívá a žhavá jiskra v temném hará zraku. Na prsa vězni hlavinka ta snivá poklesá zvolna – srdce jeho jihne a duch uštvaný bědou tisícerou na křídlech touhy znenáhla zas tíhne ve čarovábné zámecké ty sady, 23 v lipovou alej, besídku tu šeroušerou, v níž sladce tak se ret ukláněl k retu za vonné sprchy jasmínových květů... Tu přede dveřmi Biskupcovy cely surových hlasů zazvučely vády, a do vnitř vrazil v pronikavém vzkřeku biřiců zástup vášní rozkypělý, vězně se zmocnil, v pádných pěstí vleku jím do komnaty Oldřichovy smykal. Zde Eva s druží uchystala v chvatu vše, co dle vůle Oldřichovy maně dovršit mělo dnešní hodokvasy. Co zatím vězeň tichým nářkem vzlykal, Cahyna mistr v šarlatovém šatu popravčí meč svůj taje ve zápasí na pokyn čekal mocné ruky páně před špalkem jako před obětním stolem, pod nímž tak mnohé nepoddajné čelo se k hluché zemi ve prach skutálelo, jak lůno květu slunným žárem spráhlé podťaté rázem s mízyplným stvolem. Již zablýsknul meč clonou baldachýnu nad hlavou vězně – když tu jizby stěna se beze zvuku otevřela náhle, 24 jak svižným proutkem čaroděje tknuta – a na prahu tam v šerém polostínu postava dívčí bledá, vyděšená, jak socha vstala, něma, nepohnuta. Ukrytých dvéří čaloun kvítkovaný zapadl zase do podvojí tajných; do prostřed sálu krokem jako ze sna Anežka vešla – před ní na vše strany dav rozprchal se zbožnou hrůzou jatý, jak před vidinou slétlou s říší bájných, a sklesla ruka popravčího děsná schromena bleskem žhavých dívčích zraků. K Oldřicha křeslu Anežka se brala, kdež seskupil se rejem vlkodlaků dav z krvelačných vyrušený hodů. Před trůnem pána klesla na kolena a sladkým slovem srdcejemně, tklivě Oldřichu ve sluch něžně šepotala: „O dovol, bych jak druž tvá vyvolená – jak Eva i já přání zjevit směla. – – Za život vězně, jeho za svobodu já žebři Tebe – naplň dobrotivě tu prosbu žhavou duše osiřelé a bůh, jenž nyní retem dívky chudé 25 hovoří k tobě – jednou milostivě oplatí tobě – soudcem vlídným bude!“ Zachvěl se Oldřich – ruka jeho matná o lenoch křesla líně podepřená, pokynem prudkým náhle vzrušila se a zřítelnice vášní obestřená se vytřeštila v pusté oka řase; pak sechvěla se se rtů majestátná rozkazu slova: „Svoboden jsi, Jene, – Cahyno, ustaň – poroučím tak, velím!“ ........Shromážděním celým jak blesku žeh – jak rachot hromu náhlý zachvěl hlas pána a jen utajené mručení hněvu kol se ozývalo. V pozadí Eva žasem přimrazena do krve hryzla ssinalý ret, sprahlý, v bolestech dusíc dravou srdce muku – divokým ohněm tmavé oko vzplálo a ruka bílá tiskla křečovitě v zápasí řasném jílec dýky zlatý. Pak vztyčila se hrdá, kyprá žena a s kletby slovem, divých, cizích zvuků zmizela rázem panské ze komnaty. 26 III.
(Roku 1420tému.) (Roku 1420tému.)
Ó roku hrůzy, nářku, slzí, bědy a bezmezného zoufalého hoře, jak orkán divý v člověčenstva moře, jsi zadul s hněvných Hospodina retů, jež promluvily tebou naposledy výstrahou děsnou ku celému světu! Jak hrozné všude zůstavila sledy tvá noha, spjatá pomsty líticemi, – v rachotu bubnů, ve palcátů třesku, ve svistu cepů, v houfnic dýmném blesku, po nebohé té jihočeské zemi! Jakým to ostrým smrtonosným spárem do měkké její zaryla se šíje [27] ta příšerná Tvá ruka kostlivcova, jak rozervala poletavým cárem tu cudnou její řízu rusalčinu! Ó, žalostné té dějů tragedie, jež snesla se tu v stínu smrti charém na nepodajná prsa olbřimova, svalená ve prach jako blesku šlehem i s celou výhní světodějných činů myšlenky vlastní bohorovným žehem! Ty bědná zemi! – Dvakrát přeubohá! Tvá chvíle smutku nadešla tak znáhla, že srdce choré ani necítilo, když ruka smrti ledná na ně sáhla; tak v úradě své nelítostným bylo i samo věčné milosrdí boha, že v chvíli té se jemu nezželelo ni matky samé, když ve pusté zlobě syn vlastní sápal něžné její tělo... Ó roku teskný! jak se těsně pojí osudem žalným, nezbádaným k tobě, ten jmenovec tvůj – který po dvou věcích nad Bílou horou ve krvavém loži se vztýčil nesa na schvácených plecích kříž nedoměrné země této bědy, jejž nevystihlé, hrozné soudy boží 28 seslaly na ni snad již naposledy!..naposledy!... .......................................... K jeseni rok se ponenáhlu kloní nad vděků plným Vltaviným dolem, kde od jara již na krvavém broni harcuje démoudémon nenasytné zhouby, zdupaným luhem, uhněteným rolem. Vše v troskách kolem – bolné steny lidu se s bídou kraje srdcelomnou snoubí a nebe v němém, olověném klidu zavřeno nářkům, pochmurně se klene nad hvozdů blanských zamodralým štítem. Táborské voje ve pohybu hbitém srovnavše rázem s prstí země černou „Koruny zlaté“ rumy začazené k Menštejnu spěly – strestat pronevěrnou Oldřicha zradu, lítě, bez milosti, tak jak jim velel vůdce rozezlený, jenž krátce před tím v zlobě svrchované i Prachatice rodné, milované zákonu boha zbožně obětoval, shlížeje němě, chladně, bez lítosti, jak plamen rudý zvolna pohlcoval ten drahý krov, jenž hostinně jej skrýval, v úkrytu vlídném staré školní stěny, 29 kde nejkrasší svůj života sen sníval po boku druhu Janu mučeníku... Na kyprém svahu pod Třísovským chlumem rozložen tábor božích bojovníků; ruch polní vřavy – pustý hlahol zvuků se mísil s řeky utajeným šumem. Zavzněly bubny ve vířivém tluku a jako v povel utichlo vše kolem, když tam před prostým oltářovým stolem postava vážná kněze zjevila se, zdvihajíc kalich k nebi hvězdnatému, kde plála luna v úplňkovém jase. Jak dalné bouře temné rachocení zazvučel chorál po bojovném tému, pak zmlklo divé, nadšené to pění a ruka kněze chléb lámala páně, zvouc bratry, sestry ku božímu kvasu. Ty kadeřavé Biskupcovy skráně zářily stříbrem v paprskovém jasu, když skláněly se k zbožným hodovníkům. Ta ústa jeho, plná sladké těchy a písní měkkých čarosnivé skladby, krušila srdce božím bojovníkům, že tajily se v drsných hrudích dechy 30 a jako stádo beránčí dav pustý usínal v přítmí vozové své hradby. Kněz ubíral se k hejtmanovu stanu – však sotva rukou na zápraží shrnul lem hrubé plachty, kosmatý a hustý ucouvl náhle v němém žasu strnul; – zřel Evu tam, jak něžně ku hejtmanu Zbyňkovi v tmavém zákoutí se tulí, kde v horoucím a vášně plném stisku, jí svalné páže těsně ovinuly. To utajené lásky ševelení, polibků sladkých svistem přerývané, tak zřetelně se ozývalo v blízku jak hudby šum, jejž k sluchu větřík vane. – Biskupec stál tu v teskném rozechvění, přimrazen zjevem podivné té ženy, a ucho jeho i zrak vytřeštěný s účastí chmůrnou sledovaly maně každičké slovo, které znělo v staně. Vášnivým hlasem Eva hovořila: „Hetmane slavný, pochvalu dnes Tvoji dojista získám v míře svrchované. Ten žhavý ret, jenž k ústům tvým se pojí, démona ruka marně nestvořila, ta jiskra, která ve zracích mi plane, 31 nadarmo z výhně pekel nezaletla ve tmavostinnou Evy tvojí řasu a růže ta, jež v bledé líci skvetla, ve přítmí hříchu, v stínu viny plachém nezvykla věstit červánkovým nachem oběti své jen vyslyšení – spásu!.. Slyš!... přítel ten, jejž vroucně milujete, ten přísah svatých strážce úzkostlivý, ten rytíř chrabrý víry, činu, slova, jemuž tu ke cti města spalujete v obrovskou žertvu, slavnou panychidu: ten Oldřich drahý..drahý... zalkej, Zbyňku, znova!..znova!... již zítra snad ach! slzné zemské nivy opustí navždy v mrtvém, věčném klidu! Jediné slůvko z medosladkých retů, jediný úsměv, jedno políbení vtisknuté v tlusté, trudovité líce němčíka Dittla tam u vodometu v zámeckých sadech vykonalo více než hluchých vašich houfnic burácení. Jak chvěl se kuchtík, prudkým lásky žárem jak sádlo v pánvi něžně rozplývaje, jak hořely mu líce tmavorudé, když opit žárem horoucích mých hledů u nohou mých se svíjel přísahaje – „že štiku, jižto při tabuli zítra 32 Anežce, pánu, předkládat bude, promísí zrnkem nejprudšího jedu“... Umlkl hovor – ve zvonivém smíchu hlas Evin s měkkým hejtmanovým slovem v jediný ševel utajený splynul. Biskupci povzdech zašelestil z nitra, kde citů bouře burácela v tichu řasného roucha dusným pod příkrovem. S krůpějí potu, jenž se s čela linul, i slza tryskla v oku zaníceném a vzplála žárem lítosti a hněvu ve chmurných brvách pod birétu lemem. Ze hlubin rmutných snivé duše zase se vynořila v čarolesklém zjevu postava její v oslnivé kráse a kynula mu jak světice boží, by sledoval ji...... Od Zbyňkova stanu Biskupec prchá – Lásky osten žhavý kročejů jeho divé chvaty množí. Zvuk hesla známý knězi otevírá vozové hradby nedostupnou bránu a již se před ním prostírá pláň širá, 33 kde kreslí luny paprsk mihotavý zubatým stínem Menštejna zdi bledé. Po břehu pustém, jejž v tajemném krytu, pahýly olšin lemovaly šedě, krok jeho spěl ku strmé skalní srázi, kde v černé sluji v jarých vlnek třpytu Brložský potok jasné perly hází, jež něžná ruka Vltavina sbírá, když v lůno její bystrý ručej chvatí. – V otvor se vplížil, hluboká noc, čirá jej v zimnou náruč těsně přivinula – však na cestu mu snové jeho zlatí svítili z duše rozvlněné steskem jak hvězdy venku třpytným čaroleskem. Okamžik minul – již se vyšinula pod hradním valem na protějším břehu v balvanů změti postať Biskupcova. Nad šumným prahem v úval zasmušilý shlížela hrdá stěna palácová, stápějíc těžkou olbřimovou patu ve blyskotavém vodní pěny sněhu. – K ní ubíral se bludný chodec v chvatu, nejistým krokem kmenů přes pahýly, – jež pitvorně se nade břehů lemy jak nestvůr stáda rysovaly v stínu. – 34 Klopotnou chůzí k smrti unavený po chvilce klesl Biskupec tu k zemi, jak štvaný jelen v uschlou kapradinu. Znavená víčka spánek olověný mu sevřel rázem – zatím co duch jarý dál těkal hájem čarovného snění, jež v pusté pláni před ním vykouzlilo půvabných vidin pohádkové tvary. – – Z balvanů branky pustém po kamení světélko rudé měkkou záři lilo a v jasu jejím z nitra tmavé skrýše obemžen kouzla duhobarvou vnadou ku předu hnul se pestrém ve průvodu sbor skalních skřítků dlouhou, táhlou řadou. Drobouncí hudci jim tam do pochodu stlumeným dechem přihrávali tiše neznámé skladby tajeplné, tklivé na housle, rohy, nevídaných tvarů a pěli písně snivé, zádumčivé. U prostřed klusal na bělouši hbitém stařičký král Menštejna trpaslíků vltavských perel oslněný třpytem, s tou dlouhou bradou ve klubíčko svitou, a za ním nes’ na kyprém polštáříku roj vyšnořených jeho pohlavárů korunku zlatou, drahokamy krytou. 35 Pak nový průvod vyšel z lůna skály; na těžkých broních lesklém ve brnění rytíři malí chvatem vyjechali a v jejich středu v usměvavém rdění se ukrývaly pany růželící, dýšíce kouzlem srdcejemné něhy, oděny kmentem, jehož záhyb planul bělostnou září jako padlé sněhy. V pochodní drobných plápolavém jasu, jež nesla pážat četa lepotvárná – královna jejich, paní bledá, švarná, kynula žezlem; – průvod ihned stanul a seřadil se v těsném polokruhu u strnulého Biskupcova těla. Růžový prstík tknul se jeho čela a oko spánkem obestřeně v žasu si prohlíželo skřítků pestrou stuhu, jež vírem šumným jej tu ovíjela. Kněz ku královně snící zvedl hledy lem řízy její žhavě líbat chtěje, v tom probudil se:..se:... k němu nachýlená Anežka stála v tichém zadumání skrývajíc dlaní víčka zarosená. Měsíce paprsk matný, sinobledý, vylákav dívku z dusných komnat hradů v čarovné noci svituplnou vnadu 36 modravou jiskrou hrál jí ve vrkoči, jenž tmavou vlnou splýval s něžných skrání. Veliké snivé ghazelí ty oči, pohybem prudkým náhle odslněné, s otázkou tichou jemně utkvívaly na Biskupcově lící rozesněné, již dosud plaché stíny ovývaly, co zatím rety jeho šepotaly: „Za tebou spěje, Anežko má drahá, host noční v touhy sladkém rozechvění, ač lednou rukou na srdce mu sahá a svírá hrdlo teskné připomnění, že to, co tobě ústa jeho hlesnou se zjeví zradou – pronevěrou děsnou. Mne v místa tato svedla touha divá odplatit jemu blahověstné slovoslovo, jež zadrželo rámě Cahynovo!..Cahynovo!... Nuž! anděl ten, jenž nad Oldřichem bdívá v sesterském rouše něžné lásky tvojítvojí, nechť od té chvíle pozornosť svou zdvojí a sleduje svým strážným okem bdělým Němčíka Dittla – Evu, ženu klatou, jež v tají spřádá černé vlákno zhouby.“ .................................................... Kněz povztýčil se; – s líčkem uzardělým Anežka k němu v náruč rozepjatou 37 se jemně snesla do kyprého mechu pod tmavou clonu zeleného doubí. Opodál zatím hluchým lesa klínem se ozval šelest utajených kroků, jež k Vltavě se ubíraly v spěchu kol skalní stráně obemšených boků, a na břehu pak, v pološeru siném se postať Evy štíhlá rysovala. 38 IV. IV.
Ozvěnou bouřnou ze Třísovské stráně třeskutý hlahol polnic zaburácel a v tábor chrabrých bojovníků páně za heslem známým dávný ruch se vracel. Obrovský chvost té bájné dračí stvůry, jež hradbou vozů železnou se zvala, hnul sebou rázem a již zdola, s hůry hromovým hlasem kol se ozývala táborských píšťal hudba zhlušující. Posilci, zbytní ve divokém chvatu řadili v šik se v krajních vozů krytu a v předu střelci, honci, pavezníci i s koněberců rozptýleným rojem v řinkotu mečů, okovaných mlatů deptali trávu sprahlém na pažitu. K útoku kynulť Zbyněk nenadále a divá touha vzplápolala vojem [39] vztýčiti prápor na menštejnském vale s kalicha rudým blahověstným znakem. Jak chvít se bude Oldřichovo tělo pod kopyt koňských smrtonosným mrakem; jak zakmitne se nízké pána čelo v haluzích lípy před paláce stěnou! V tom výkřik táhlý rozlehl se dolem od vozu k vozu, ode stanu k stanu v hrozivém šumu roznášel se kolem, až těžkým křídlem zalet’ku hejtmanu, jenž stál tu v zbroji s tváří skaboněnou. Naslouchal Zbyněk, co mu divné zvěsti úsměšným retem ve sluch šepotaly: „Podzemní chodbou prchl Oldřich z hradu a na Krumlov si volně dráhu klestí.klestí, – však nežli zmizel, strestal krutě zradu, již ruce sluhů vlastních osnovaly; – pod římsou hlásky nad hradními valy Dittlovo tělo ssinalé se houpá.“ V Zbyňkově oku divý žár se nítí, ruměnec tmavý na čelo mu stoupá, a temné, bouřné, hněvu vlnobití, jež pod krunýřem hrudí jeho zmítá, propuká rázem ve povelu slova: „Sem, bratří, ke mně! v lůně našem skryta 40 se tají zráda – rcirci, kdo skřehlé hádě nevěry mrzké na svých prsou chová.“!chová!“ Tlum bojovníků – v dlouhé vážné řadě se kolem Zbyňka skupil v okamžiku a páže všechněch k přísaze se zdvihla. Tu pohnulo se cosi v těsném šiku a v středu voje postava se mihla jak ještěřice plachá ve kamení – jedinký kmit – a již tu Eva stála vztahujíc bílé ruce ku Zbyňkovi, jenž hleděl na ni v žasném rozechvění. „Již ustaň v hněvu“ – prudce zavolala. „O vůdce slavný – ústa má ti povípoví, kdo Táboru je zrádcem pronevěrným. To sluha páně! – u něho, můj pane, pod znesvěceným talárem tím černým je skřehlé hádě zrády uschované, – jež srdce tvoje hněvným plní žalem. Já sama v noci včerejší jsem zřelazřela, jak sluj ta kletá pod Menštejnským valem se beze stopy náhle uzavřela za tichým, liščím, Biskupcovým krokem.krokem.“ Podivu, hrůzy, výkřik pronikavý se mísil v děsná obžaloby slova, když pokojně tu v rozlícené davy 41 Biskupec vešel. – Klidným vůkol okem se rozhledl po mračném, dumném voji a rtové jeho pološeptem hlesli: „Dí pravdu milka druhdy Oldřichova, jsem zrádcem, bratří! hodným odsouzení, ač plnil jsem jen věrně písma znění, ,Za život život’.život.‘ – dovolte však, milí, ať duch můj, ač tak v očích Vašich kleslý přec nadějí se třeba bludnou kojí, že nebude jej hrůzná kletba Vaše i za hrob stíhat.......“ Zástup zasmušilý naslouchal knězi v temném zamlknutí, pak zvolal Zbyněk, bouřné taje hnutí a marně slzu z mračných víček plaše, až skanula předc ve visutou bradu: „Odveďte Jana... nutno strestat zradu, lhostejno kdo ji na zákonu páše!... *** V bojovném vozu nad přehradou tmavou kahanec kmitá v teskné noční tiši a obetkává září mihotavou Biskupce čelo v dumy pohřížené nad bible knihou pestře malovanou. 42 V okénko deštěm zimným obemžené burácí vítr, skučí v dusné skrýši a ruka jeho jako šelma dravá zvlněnou kadeř vězně rozčechrává. V ševelu větru k sluchu jeho vanou jen hluché vzkřeky, táhlá stráží hesla, pak táborem zas ticho rozkládá se. – Biskupci kniha z matných rukou klesla a slza vlahá v oka stinné řase krůpějí třpytnou jako démant blyskla. Tu nocí tichou náhle šelest jemný se ozval z venčí jak svist hada v trávě. – Veřeje skříply – tajná ruka stiskla závoru dveří a v klín vozu temný přízrakem vzdušným vplížila se Eva. Vztyčil se vězeň – hrdě, odmítavě vzepjatou paží proti ženě mával, jak vidinu by děsnou zažehnával, jež těká tady z černé stínů říše a jedu krůpěj v chabé tepny vlévá: „Pryč, dcero ďábla s nevěstčím tím čelem, tvůj ohavný dech pekla výhní dýše, proč na mne zase ve přepychu smělém se vzpírají Tvé baziliščí hledy! Proč přišla’s rušit, ženo, naposledy sečtěné žití mého okamžiky –.okamžiky –.“ 43 „O promiň, světče!“ – Eva v divém chvatu zvolala – klekla k zemi v roztoužení líbajíc knězi řasný okraj šatu; – „O neklň ženě, jež s kajicnou tváří dlí u nohou ti ždajíc rozhřešení, jak před Kristem kdys žena ze Samaří, hotova stírat clonou tmavých vlasů ti krůpěj vlahou z mučenické hlavy. O! svol ať jeden paprsk plápolavý z tvých lící svatých nebeského jasu zapadne v duši prokletou a temnou, před níž jen propasť otvírá se divá věčného skonu, hněvu, zatracení. V mém nitru v noc se hrůznou připozdívá. O milostiv buď – zůstaň, pane, se mnou jak v Genezaret On vstup k mému člunu a ukroť hledem hromů burácení. Milostí žhavou, Jene, k tobě stůňu již od té chvíle, kdy jak Mistr v chrámě jsi mrskal slovem světa hříšnou pýchu; mé oko tehdá k slunci tvojich zraků jak lesní kvítko pohlíželo v tichu, však hled tvůj děsný jak blesk z černých mraků tak hrozivě se tehdá sechvěl na mě, že pomsty moře v hrudi mé se vzdmulo, že stenala jsem jak raněná lvice 44 a krví vzplála moje zřítelnice. Při mukách tvých pak ni se nepohnulo mé ňádro zimné, ač je bolesť žhavě svým břitkým ostřím rozrývala v tají – Slyš, Biskupče, mne..mne... vůdců rada právě nad tebou vyřkla smrti ortel krutý, již zítra tobě bratři uchystají hranici smolnou – pranýř hanby vzplane a k nebi vzlétneš z hnusných zemských škvárů! O prchni se mnou!.mnou!... kouzlo mého slova tvá pouta zdrtí ve plamenném žáružáru, v mé lásce tobě vesna kyne nová čarného žití –..žití –... o vyslyš mne, pane!pane!“ Kněz trhl sebou – jedním ruky vzmachem se vyrval rázem rozechvěné ženě, jež pjala k němu zraky roztouženě. – Nach plápolavý v zamihnutí plachém přeletl náhle, bledé, smutné líce a jako ze sna temně ševelíce zvučela jizbou Biskupcova slova: „Já odpouštím ti, Beliala dcero, kéž dobrý bůh též milostiv se jeví! Svobodou zhrdám z ruky Tvojí vilné, odejdi sama – duše moje chová 45 ráj vidin jiných, nechcinechci, by Tvé zjevy rušily mojich svatohájů šero.“ Šumění deště – větru hudba kvilná zalehla v pažbu – vozem burácela – kahanec uhas’ a ven s temným stenem se bílá žena do tmy potácela. *** Pochmurné jitro..jitro... Na vltavském splavu v rokytí pustém, deštěm obemženém, hranice zdvihá příšernou svou hlavu k Menštejnu hradu; – temné bubnů hřmění v úvalu ze sna Zbyňkův tábor budí. V průvodu mračném střelci, kopinníci Biskupce vedou..vedou... Na vězňově hrudi pověšen nápis potupného znění, jež krve krůpěj poslední mu vhání do bledých, vážných, utýraných lící. Vlas kadeřavý kolem vězně skrání rozcuchán větrem volně poletuje a ruka k srdci těsně přitisknuta ruch jeho bouřný v teskném ňadru tlumí. U stolu páně bratr v polním šatu za spásu duše jeho obětuje a ticho němě celý zástup svírá. 46 Pak na hranici kněz vystoupil v chvatu. Pohnutí divé..divé... Zástupem to šumí, jak moře pláň když rozduje se širáširá, a ze směsice pronikavých zvuků hlaholí slova: „Milosť, milosť Janu!Janu!“ pak zraky všech se v bouřném nepokoji obrací maně ku Zbyňkovu stanu. Však Biskupec tu smutně potřás’ hlavou a ku zástupu bílou vztáhna ruku zavolal temně: „Prahnu, bratři moji, by vzplála žertva bohu na oslavu. Zapalte drva! Plňte zákon boží! kéž tělo moje, znesvěcené, chudé, v očistném žáru plamenů těch žhavých obětí smírnou Hospodinu bude! Můj duch pak s nebes výšin usměvavých Vám požehná a sílu vaši zmnoží v zápasech slavných“.....slavných“... Třeskné žáru šlehy vznícené v pokyn ruky hejtmanovy v dusivém kouři krvavými žehy zaduly v roucho Biskupcova těla..... pak zhltily je plápolavé krovy. 47 Dým šedý stoupal z výhně začernalé, v něm plachých káňat četa potemnělá kroužila vírem... když tu nenadále Anežčin výkřik na třísovské skále se smísil s ptáčat pronikavým vzkřekem; – pak zašuměla vlna divým jekem a klid se vhostil v úval zasmušilý. V bojovný šik se vozy seřadily. „Na Krumlov!“ znělo hejtmanovo heslo a od úst k ústům táborem se neslo. Je chmurným hlasem Eva opáčila, stápějíc očí slzotkanou řasu v oharek tmavý – kadeřavých vlasů... 48 Otakar Mokrý
narodil se dne 25. května r. 1854 v Českých Budějovicích. Studoval tamtéž gymnasium, pak v Praze práva. Od r. 1884 je c. k. notářem ve Vodňanech. Cestoval r. 1873 po Slovensku, r. 1875 po Italii, r. 1882 nákladem Svatobora mezi Slovinci. Vydal: R. 1876 a r. 1880 „Básně Julia Slovackého,“Slovackého“, 2 díly, v Poesii světové. – R. 1880 „Jihočeské melodie“ u Grégra a Dattla, r. 1883 „Selské básně“ v Ottově Salonní bibliothéce, r. 1884 „Povídky a arabesky“ ve Vilímkově Nové bibliothéce spisů veršem i prosou. Druhý díl uchystán k tisku tamtéž. R. 1884 „Básně Samuela Chládka“ jmenem lit. odboru Umělecké besedy. R. 1884 psal do Ottových „Čech“ článek Prachatice a obšírnou partii „Vltava“ od Vyššího Brodu ke Zvíkovu, obsahující popis Vyššího Brodu, Rožmberku, Krumlova, Menštejna, Budějovic, Hluboké atd.
[49] R. 1883 redigoval obrázkový čtrnáctidenník „Domácí krb“. – Od r. 1880 rediguje Ottovu Lacinou knihovnu. Kromě toho sepsal celou řadu článků a studií, literárně historických a kritických, týkajících se české i polské literatury; dále množství překladů z polštiny i frančiny. – Přispívá do všech téměř listů českých již od r. 1873.
E: dp + sf; 2002 [50]