Věneček.
Šel jsem k své děvence,
Aj tu z kvítí
Ona kolo věnce
Počla víti.
Vzala konvalinku,
K růži dala,
Lejčím fialinku
K ní připiala.
Vzala kvítí, listí
Rozmanité;
Vše ve věnec čistý
Bylo svité.
„Ke mně blíže sedni!
Mně pravila,
Na to sem pohledni,
Co jsem vila.
50
Barva, patř! růžinky –
Jest milosti;
Barva fialinky –
Jest věrnosti.
Na kom se ten věnec
Bude stkvíti,
Ten jen můj mládenec
Může býti!“
Na mne hlédla vřele
Modrým okem:
Já klek’ před ní směle
Jedním skokem.
„Nech, jsem zvolal, věnec
Na mně stkvíti,
Líno! Já mládenec
Tvůj chci býti!“
Tvář jí plamenala
Uzarděním,
Věneček mi dala
S políbením.
51
„Čistý jest co nebe!
Z ust jevila,
Miláčku pro tebe
Jsem jej vila;
Fialy spanilost
Růži líbá,
V obou věrná milost
Se kolíbá!
Nejen tobě kvítí
Dám v tom svazku,
I co z něho svítí:
Věrnost, lásku!“
Pak jsme se objali
V sladké době,
Věčnou přisahali
Milost sobě;
„Věčně Tvá! Tvůj věčně!“
Jsme zvolali,
Hodiny všetečně – –
V tom cinkaly.
52
Vytrhly z krásného
Mne ze snění –
Slast předc cítím tvého
Políbení.
Sen to byl jen sice,
Sen májový:
Kéž mněmě těší více
Sen takový!
53