báseň bez názvu

Stanislav Mráz

Co o životních, lidskosti se přete Co o životních, lidskosti se přete
 cílech a věcnosti, kdo větší v píli, spor Hyblae pramu, Haerejského tknete ve krásy dílo tuchou sotva v cíli, vždy saeculární meta v čas se schýlí, pochybnost jiná v hruď ať vře, ji mýlí. Ve apostrophu titulaci s klidem jsi Herodotem spíš či Thucydidem, Liviem pelasgické rodiny a obce nesměrné, Xenophon ctný ve rozmar, Scillu lovec Cypris vzňatý? Však Plutarcha čím portrait velký, svatý, Mignett či Thier módní ve trojici specima pontifexů pseudovlasti, Montesquieu, Michelet, Sarcey, Thegan zvící. Chvil přijde festonový steh vést, davu v panem et circenses naplnit v právu střep bacchický chval nardem, lacem v slasti, než na veliký mih zřít bez účasti, timp s maskou colossnou minouti suše. Zda choretida v úkol s tubou v věnci si sbělíš mima křídou ve intenci líc, v pych bys conthurnu kdy zvedneš patupatu, zdál víc se dojatý, v květ v eloquenci orator trópu, frízu, kuře umu, i krásy v rostrum či na milník v chvatu. Dne slávy minulosti onyx sumu pstré strasti plaší, přítomnosti dumu rzi provokace. Hle, slz nepravých sůl či crém v zor klienta. Zrvané v stih zda posluchače srdce žďá a hledá, co affectuje v apell, v evocaci, zda v hrot Pallady cicada výš sedá v sen, snahu bastard spíš ať zřen. Střep socratský poplachu zapomnění ve žhavost lichého, sváteční v mžení kment togy, leč nach tyrský stejně v láci požitku v sad Ataie výš hled smělý, v shon bacchanalií svátečních slepé se rozvře ku zásluze velkolepé oko i nitro. Čím bouř, týl jež tepe kdy, skrání runa dál, vzdech rtu, stesk, sen, vděk saeculární chvíle ctěte, léta, jej mněte, jeho zvěst ať v cíp ves vzlétá, v šíř i dál. Šprým profanních dnů dál, hra, bigótnosti holé carneval, též kdy. Ráz srdce každý jinou volá zvěst ve heroickém vzdmutí, chvějí po Ullyssa fatální epopeji v věž, řetěz dobrodružství pulsy k svoru. Žďá vločka mladosti lós neúmoru a generace nová svěží síla. Věk nezmožena sní být, v zoru jas, plam jak vulcanský krb. Kdys že zdřímnout musí dělník, druži v rys té nemluvte, cyclický spočinouti na díla vzruch, že héros má v sled tknouti pól a břeh nustatský Aeolos sám, bard orfický. Leč v ocel pěst se slila, i muscul v posud, meč mu třtina v pram, [1] a péra v břímě pavučinou v dech japyxu, k jazyku duch pravdy k lemu jak žene, v hesla tvého radu v spěch tož, otče. Avšak barv též v výbor v themu a názorů, původu versí: Svůj vždy k svému v příz labyrinthu chimér thesí, mnění kývá a svítí maxim tvůj v změť snění. Hle catarakt je širý svět náš mladší vývoje, příboje, rozkvětu, snahy, v stáj husí nespoutáte jej, nesvřete k pláči. To v roli Caliban! – Ve návrat tmese sokola směníte zda charých v meze kyn norm a convencí ve Capitolu ptáka a kmocha kého. Dob čím krida a uzly její v času řeku v bolu? Zda časný župan s kápí nečinnosti, vlažnosti nasadíte palstristovi, encomiastu, v požitek zda shoví vám dýmky v flegmatické soukromosti krev té, jež mládí řine ve bystrosti víc české než, tož v hold jak stupně v málu blíž Čechie imaginární piedstálu. Snad hřešila ta krev kdys pulsu v mok lenejský purpurný, historie je spití svědectví bacchantského v řetěz slok a sloupců svých jen. Skutečnosti v krytí leč sluší tolerantním, klidným zbýti, v soud skromným, její plod vždy vděčně vzíti. Leč směna ať si krb i pól ves hlídá i forum naše, trh ve módy rázy příboje a její směrů ve invasi, škol, principů, barv, enclin v svah či hrázi: ty nezatratíš, otče lidu, bdící upíráš na dějů změť zřítelnici, víš, život národa je heroida jak jednotlivce bytí. Babky snění jongleurů umění debutu v mžení oboly zlišíš v věrném roztřídění jak kostky v astragalu drob. Nach v bok kýv’ Venuský její, pes Mína v krok? K dnu vln až zříš ať zájmů, léna krásy neb umu pych též dno má vervy, spásy, ne puklé Danajské inferní šeré komédie či tragičnosti které, leč profannosti triomfu. Znáš všecko, zjevy i léna, úkoly, v smích děcko a přísně nesoudíš, kde narva v srdci, zda kámen ještě v nelítostnost vrci bys nálezu moh, Zana heliast za Phryny v areopag soudce v slasť. V oraclum sibylla kdes, slnný zda maxim v odvěť kýv’ by dvojsmyslný? Čím Diodor ti Siculský, leč hárá kde question Wandickova Belisara, kdy slep jak Žižka náš, gorgóna chará, je héros. Hle, Bosuett! Blíž pieta kusá je tableau v čtyřiceti létech Husa v galerii portraitu pólů, světa kmenů, zda v pochopení vyšší u tě cenu má dílo René Boivina. Však z harmonie: zda ženou není máť též Uranie, dsku v dlaň a klín, tož genru historie, specima patróna. Jak Icasie zda není plna kapric, perfidie?! Rci, namítej kdoskdos, družné podnikáme i svazy, o monopoly kdy třeba dbáme, kdo tísnit, vázat můž’ nás a se příti? Kdo volbu národa můž’ omeziti a kroky, podniky, pych vůle v zbytí?! Kde rádcem Montesquieu či ty, co svítí?! Svůj k svému! O maximu pochybnosti kdo můž’ být, nejistotu v hruď ať hostí, či v Psyché nerozhodnost klín, můž’ hráti v sám hazard, engagmenty podnikati smluv národ, chce-li, svobodným v to v dosti je, zor arény světa obrátiti Europy na se, zájem svůj. Nám Fontenelle leč nepřikáže v vážném dialogu o smrti,smrti truchlou oblékati tógu, cult Aidu v žerď či tabuli vpsát v žel. Leč s psalmistou kdy národ v čest chant vzpěl 2 spravedlnosti množství, lidstva, věku, ať Diké v sardský kment či vzýval v vděku, otce Zebaotha, řka a uznávaje: Soud váš buď z práva ves, sen ctný v hruď zraje a křísí vám se, vzkvétá, spravednými zbuďte, jak k sobě, k jiným ctnými, v své blaho prozřetní jak v jiných scestí za bludu, rmutu též, v ves podnik štěstí, zdar národu můž’ kynout a plát v tresti, pleiony aetru, zlata hvězd se zvěsti hlas jeho dotýká slávy. Serapis svědč, dóm její největší že z všech, cult v péč. Leč pro zásluhy colosnost tvé, lidu zda třeba říci víc, ostruhou Pierridu víc tknouti, podnítit ve díku skoj mrak širé obecnosti, množství v voj. Jak věřit, důstojně lze děkovati ti?! Lkej jen a pros s lidem, zdar by přáti chtěl Diespiter v péč, zájem i snahu, neúmor, píli, podnikavost v váhu. Vždy trvale stál’s s obecností, v lad shody a congruence, democrat byl’s věrný, ryzí. V labutí tož služ, ať stróphy pečeť chapitru v líc, v nuž: Kdo s lidem šel vždy, svobodný byl muž a v pravdě velký vždy! Cyclický leč duch tvůj aethrem pluje classický v doklad: nadpřirozeným Čech též, nadlidský rek liberálnosti v sloup. Kol hvězdy tebe vnov, tě coronuj věncem trs nebe lauru a irid pleion sadu v střet. Tak Bacchos corybantů tlum svých v vznět cohortu coronuje. Hrom zní io, v ryk hlasů orcán Polyhistor v ret buď žehnán patrie, Herodot io, všematky Čechie, patriota idól evio!! Zásluhy ještě zbývá moře. Výš! Zásluhy ještě zbývá moře. Výš!
 Svět odhalené poklady a taje žďá její zřít, líc flóru Sais báje,báje. Metopy, cameje ne sbírat lós jen zbývá ér charých v trosky, sporý rum v žeň kývá ať, neskonalost zve-li: V dóm pojď blíž! Avšak ó přijdiž, cnost mzdu nesmrtnosti strádati můž’. Mistrovství zlatá cróna pravého v abstinenci kvést můž’ vonná, nard dýchat vděku, blaha. Den buď žítí v heslo a tmesi, linea ať svítí též nauk, svého dbej! Parce nech bdíti ku stroji kužele o ostatní, v péč, dílo jeho. Ty své hledat mni a tkáti. Oeconomuj s časem, svije se cód i manuál z dnů historie tvých, héra historiografa ve obdobu. Tvé memoiry nechť stínem mih dusí, pusť uzdu, páku z dlaně mih, hlas v mdlobu vzní, vzpluje, vznoří se: Oeconomovat se musí! Leč siesta, spočin činnosti přerytí a péče tvé zda značí, dělnosti grazie družkami jsou, čest se druží a blaho k dlani pilné na oruží. Jsi břemenem si v nouzi činnosti a nedostatku. V kyv prach hodin v láci stroje, hle, v memento, tož přesypací hodiny, spěch chvílí v uprchnutí ať kreslí brzkém, popel, v nějž vše zvrací se v sled. Manual praeceptorky všech dí větší, historie tož v zkazky tknutí a látky sieclů moudrosti. Břeh a nerv jest nelpět stoudné časovosti na skoré, výš ve pozorovatele vznést úvaze se, střízlivosti bděle. Tak pontifexem prozřetnosti skvělé též historie jest myst, on jiskru střeží ferule Japeta, vestaly lampy světla, jež z amba pravdy minulosti vzlétla 3 a zkazky. Toť dědictví jest dobra dělníka role, hodné píle obra a péče, z klasů zavržených zpráv by zrno pravdy spravedlnosti kdys vybral práv též. Hle, skráň mistra v Aurory nach v snech, s přirozností jak kráčí obezřele vnov v krok týž ve shodu, střet, krytí, splynutí rythmů dvou. Ó teplo žítí a srdce syté světlo ducha k spití, ó svatost volnosti! Váš vděk buď zdráv! Co tvoří člověka? – Děj, běh jen dráhy Co tvoří člověka? – Děj, běh jen dráhy
 životní jeho, epopeje vlahý rys v celku, microhistorie ctná vnov jednotlivce, individua, občana. Člověka nesměrnosti kdy tož z harmonie netvoří Uranie léno, historie, co jiného? V tom těžiště, bod foca i váha holá: zásluha ať oka pupilla její, žas ať hrází, soka ať nemá její žeň, výkonnost. Víry nejčistší, nejlepší muž též je z míry a přesvědčení coloss, náboženství čirého model, typ v vzor vyvolenství ať, exemple. Či velkých doklad vzorů či cíle velké musí bez odporu mít v hledu člověk, má-li výš růst zpříma, gigantské proporce ať v Psyché jímá i norem ideu hruď, ducha, vznět. Zří k idólu, neb magnet mohutnosti pozbývá síly, cvikem-li zhrd’ v střet. Leč nedá inoculovat se humannosti štěp, musíš sám v proud na galeru, v mnohý trud, v společnost vejíti v sobě s bohy, ji sepnout v užší kruh a řetěz tužší. Však pravou výtečnost ryk nepřehluší, ni convence vzruch, mumraj, stran shon v stohy, nájezdů toulů v věcné bojovnosti. Číhej na halcyonský den, čkej v cnosti! Ač Evesprid břeh, alby namáhavě lze stihnout špic jen, přec kdy staneš v slávě ve výši její, nebezpečné mnění nad dvakrát liché vůle sestoupení a touhy nepravé jest. Níž závist víří, jak eurus duje. Zbuď výš proto, navě jsi vzdálen, vetchosti a skorých vření. Leč jasno, s vším trofej, laur vděku smíří, zřím v úsměv klidný vždy tvůj portrait v snění. Zřel’s ve své práci visiony králů Zřel’s ve své práci visiony králů
 a skrání kýv’s a mnil jsi opatrně: S latrónskou laternou spět musíš v málu, svřít světlo ducha v ni, neb rovno skvrně bez flóru ceněno a bez závoje by bylo, sviť a plaň teď v službu skoje a terč jak solu, skryt Phoiba v noc dle okolností tančí, těká, hraje, bastardů, tyrannů po skráních taje, teď střep zří zbytečným, hůl v dlaň teď moc,moc. Svítil’s na Jindřicha Ptáčníka v spád, Otakary, Jiříka z Poděbrad, však nejvlastnější, kmete, mistře, psát zda, nejlepší směl’s, povědít moh’ rád. V homirské šíři kusá historie, Bosuetti vaše je i Quizotti, jste pravdy, spravednosti mlýna Quichotti, s ním zápasíte, zboží žeň by vzdal ves, kopí lámete pro ideal i péra. Genealogický rejstřík Romy co svědčí, jeví v paralely val a hráz. Však nehřeje-li, pouze slní jas poznání, proč s lampy v dlaň výš vlní 4 a chví v zor vaší, Rhodu colosové, nač zvedáte ji k aetru geniové, ať době svítíte své, současnosti, v cíl a břeh kynete, radíte. Snové, jež běžnost nesnáší, jsou ony vaše, chimerské zahrady charé jste lvové. Ne v symbol signum střežit regiony sfingy a masky, v světlo stavte zóny a zvraťte na vás mohutného víc co, zvíte: svět zor přivře či odvrátí líc v vlažnost a mdlobu. Gorgóny jste jasu, za oře slunečné slnící v spásu: heroi sílu neskryjete v massu, titani zrození pro role nic. Táž hrou a brakem v vtip je vám; té stránky leč slabé jste: kde rozbíjíte stánky, je pochybující Israel noci aegyptské nevůle, ne Daphnis luhu bucolského, vzplaň závod strojů v vzpruhu, a syrinx triomphuj v scall, trillů duhu. Však věrnost pravdě přísaháte věk, lsti, zisku svět pluj vosou na ovoci, hroz bída, nebezpeč i pohrdání. Jak nekonečný genius je v vlání Gai a světa, dětský zor k vám v lék vždy touží v hoře, strasť a bouř, jen zjevtezjevte, kým oelem, látkou ohnou lampa strádá, an sotva vaše kdy jeho, zkad klidně ve srdce skrápnete, jež řídí vlídně a nutí lampu výš, jak dlaň ji žádá v strop pleion. Pravdy stan tkví v Haemu, tam neskonalých, týče se, čká sněmu stůl, farsálských pych, slavnost polí v vděkvděk. Ve spravednosti samé útěk vpřádá se v asyl v ochranu, kryt piérský v trému. Svěť mannu pierskou, chléb žďá, zda dům hada apollský, tejský, grazií krb, ctí jejž v žas a svatým věští, magickým má as, oel empyrie, prozřetnosti v čas toť studia nepřetržného v hůl a niť vůdčí. My chápem neomylnosti pych vaší, jenž loyalnost k vám, důvěru propůjčí, rozšafní občané, vyšší, kormidlo mass v pastýřství autorit, ať jméno ručí dílen a mistrů za zdar plavby v žluči var, síře Kokytu – – Toť, geniové – vnitřní jas!! Vždy vůle účel i reguli střídá, Vždy vůle účel i reguli střídá,
 v proměně věčné, jež jest Protheida. V kruh ona, písně orfické jak zvěsti, činy, líc hérů, zjev se překocuje. Však víte, histoři, v všem kývá, kuje svor charý z prahu dob týž zákon jarý, týž, božská přírodo a svatá, tvůj. Vždy z krásy omlazené v transformaci květ nový, leč týž exotismu v láci vzejdi ve doby jiné vegetaci. Však doufá, snář jen nekolísal v snění spravedný, neklopýt’ sedmkrát v mžení by, pochybnost též hrudí sirá vzchvi. Moudrý sám v rozpacích zmírá, kdy vyplněna v vrch mu naděj čirá. Proč dí: ó pochybuji?! střepu zmámen náčepem Tyché, pocal vypad’ z dlaně neskonalosti onyx svrchovaný a dokonalosti a klep’ o kámen či v špižírnu mní zbyl by uchovaný mu fata, amen bojí budovy se v hrany či štěstí svého, plán že ztroskotaný by budoucnosti v rum se sřítil planý pro malý požitek a losu slevu? To zřídka, břeh by Hesprid veslař stih, zjev sporý, dlaň se zrvala, lup by v pych též udržela a ve pozdní mih. Však přízeň všeobecnosti co cení, to hodno cti a slávy v neskončení. Vždy Psyché, trpěly jež uhozeny či břímě tíží, velmi milovány 5 v střet byly, cróna trní z směny ve messiáše zleští relief, skráň, portrait zušlechťuje. Gyg, hle, valí, jubilante, tvých códů manuály, roj skřítků v tanec, grazií, medus v zpěv. Ty z Rudohoří, Šumavy se valy, teď výspy drahé, svaté patrie staly. Jen v plachý kmit pomním ať. Blesk stráže že revidované tvé conformnosti ethické akt zda tkne kdy etablage, přirozné v suplement ať v odbornosti redakce cizí již i výkonnosti dál o půl století v před drahou. Taj či zastíraný, ukrývaný v báj či travestický klep z Valdštýnské zkazky, kroniky černé scientifist sázky bodem a uzlem zhola skrovným v zdání a informace učiní kdys maní málo, čím tíseň v glossy nedostatku a nóty. PomniPomni, jest nachu barva vítězství, lící svěžesti, táž, narva nezasloužené hany, výtky všaké a nepochopení v zbodnutí jaké. Na nitru člověka sidonská scála a tyrský purpur, oslavy to sálá ať magneské jak grajské rouno z mála. Uzříť leč, koho zbodli v zvůle zmatku, jeť nelítostnou ethická též v krátku. To piedstálu níž, obrazu svátku sním tvého, den a dobu, otče léna. VímVím, běžnosti svět kol druh chladný věna je v díl či dědictví. Též prázdné hrudi a Psyché suché, slaneččí, jež studí, jsou v davu tom, jenž směje se a baví, plesá a proudí, ryčí, hesla volá. S mäonskou holí vyjdem k prahům zhola kdy Irus, chuďasi jak chimerského pátku, specima mysti; polověk sám trudí se v stud a hanu nad tím a zpět prahů od oněch spějeme v neskoje tahu. Leč aeolskou plec v břímě v rovnováhu výš, vzdor v ni, na Diké nemni váhu, odplaty strannosti. Výš v Haemu říše i aetru. Saeculární slyšíš s výše i lenejský tróp dštít? To barda chant, to blud ctný v spíše accustický! To rhapsodie mistra, budí jež v exaltaci se: On sám jest ještě výše! Hestie naše věděti vám dává, Hestie naše věděti vám dává,
 že k banketu zve Perun. Čest ká, sláva! Tabule nezvykle se nastavuje a křeslo přináší, v řad rozstavuje. I stínů, hérů dávno sbledlých v radu zve roj ve ruiny kams Vyšehradu či v Blaníku šeř a stín boku v vnadu. Mníš na baffardů vzruch a gallopádu. Hle, Bivoj kance, zubra v lačnost zvící Trut nese, Esaua hlad v šošovici, gastronom, fysiognom chuti bdící. To nářez božské, věčné neskonalé špíže jak hostů chór, bastardů v mále! Leč Perun sousta nepřijímá, číš jen s oslavencem v toist zvonit zříš, se plnit, střídat. Tabule ot zpět medvědu svému v šprým díl, sousto vmet’ své, blíž dvojici jak Odin vlků svých v zvěst autentickou theogonie báje, svědectví mythu, zkazku pověřenou za havěť lačnou vždy, v chvil dlouhou, zmdlenou; za kančí slaninu se o historii dal s naším Palackým ve discours v harmonii. Hle, s otcem specima a davu v stih víc ve conference rozplývá vděk, taje, co skřítek, bůžek, rek, host svého zraje v vrch rozmaru. V sled společnost ví mdlámdlá, 6 čím v českém Olympu v hřbet gorilla, v visitu, nezřetelnou přítomnost. A Perun manuál si přinést nechá, mu jeho kómos stačí v hráze v dost, v něm cercopů žeň, malv mis, langust těcha, věž ústřic, desertů; to hrozen v van lyaejský colosný či Canaan. Však Hymettu med Plato božský v všem stopuje, bradou kývá, host Blaníku strážný jak, dílo samé bdí kdy v spánek vážný a spočin opojení hostiny chimerské, idólnosti v concurs ctný: Ne, pošetilá myšlénka to byla, jež žítí vašeho píď vyplnila, lhůtu i dráhu, pane, přiťukněte a Aenea tam v tabule bok mněte též v pozdrav přátelský. Cód ten kdy stiská v dlaň čtenář šíře, encomiast v kryt chýže bucolské, vesské samé, veň se hříže, bardál v studijnosti touhu i tuchu, píli, vždy doba nesměrná je cíli blízká. V něm páky cyklopů ve rhytmu hrají hymnus bacchanale vítězství v taji, Husitů mlaty zvonit v něm se zdají, Prokop jak, Štítný, Hus, ať v scénu zmýlí, z Záboje prahu dob v šer v prestol kníže, ať sať’s Hephaist sám, jehož pata se smířísmíří, kdy zří jas feruleferule, v ké blaho víří, Japeta, Elysia, v kolchické toury; magnéské spěje stanz a vír ať z chmůry. Kde penát, chochytka? S Kollárem v ptáka v ballabile Terpsichory na dupáka či tanec moravský, slovenský mněte, rozmarným který či. To v vaši čest byl, pane, kvas, mistrovství svého vjmete hold, Bivoje jej hodem frašným zvete kančím, jejž arangoval Perun v čest sám. Bivoj kus a material v špíž jen skyt’. Pak v slávy imaginární ráj pozajděte, v apartement spočinu a kobu shon na ves, tož snění himerského v sklon. Pierro, namoč štětec, sáhni v nitro pro scálu stanze, trill, tróp, ódy v tříseň, v io triomphu slav bacchanale v píseň v pych, v salom i audonis! Bellonou’s v kmit, kde střet zve za právo či pravdu v svit. A zří chór olympský, ves divák v roj, zří, plesá žhavost, cohortě děl v skoj že vaší, apoti kdys probuzení jak na dineru spočin tobě v mžení, ó mistře, blahosklonné: Dobré jitro, Perun, ot otci lidu, obecnosti. Hřmí kol, kyn k legii v žas minulosti: Io, nach hór, Lucifru svit, patrie, ti vlídný! – Hlas vmísí v orgie ty chimerské se, nadpřirozné. Io, cód mistra a oslavence v písma pot, tož historie národa evangelium! To módy pošinutí epicenium též klienta a mysta pierského, je stupeň v Haemos studia ouvrage v zdroj Herodota ve troclodyta zkumu. I v refrainu opáčí plaše dumu co echo věrné meloduje nitro v vibraci: Io, genius specima z všeho, kolébka Hodslavic! Má vlasti, dobré jitro! FIN.
7 Tableau de matineè occassionelidy parhesie jubilejní a epicenia a chapitry a verše úvodní v výčet spec. a detaillový:
I. Co o životních, lidskosti se přete... II. Zásluhy zbývá moře. Výš!... III. Co tvoří člověka?člověka? – Děj, běh jen dráhy....dráhy... IV. Zřel’s ve své práci visiony králů....králů... V. Vždy vůle účel i reguli střídá....střídá... VI. Hestie naše věděti Vámvám dává....dává... Fin.
Na zadní straně obálky obvyklý výčet. (Viz výčet!)
E: av; 2004 [8]
Básně v knize Našemu Herodotu:
  1. báseň bez názvu