Země.

Stanislav Mráz

Země.
Má tolik vnady k nám, leč krás těch veškero nás vymršťuje výš, nás žene nad sebe, odkud se rozhlaholí, co velmi těšilo, co ještě trochu bolí a co nás rmutného nechalo s bohem již. Je děvče rozkošné, když tone v zeleni, co jaro přineslopřineslo, a mezi májemi, jež vesna vyhřála v květy na ňadrech svých. Byla-li plamenná, ve dnešní okamih je ze všech tanečnic nejkrasší stvoření. Ať nic se nebojímenebojíme, že jeseň přikvapí; až bude starší žena, s ní bude milo zas, když pohádky své najde. Tu my se více k sobě přitulíme a chvíle bude krátká, vyprošená. [18]
Básně v knize Písně člověka:
  1. Chvíle v podvečer.
  2. Pozdrav.
  3. Ranní.
  4. Moře se nebojím.
  5. Ve sněhu, který svítí.
  6. Peníz daně.
  7. Když růže zhasnuly.
  8. Přítomnosti.
  9. Země.
  10. Naděje.
  11. Dum resurgeret...
  12. Elegie o dvou růžích.
  13. Na brzkou shledanou.
  14. Podmořské poklady.
  15. Červánek.
  16. Myšlénce že jest bůh.
  17. Syn člověka.
  18. Spánek.
  19. Všem, kteří se táží, co je svaté.
  20. Meč a mlat.
  21. Krásný večer.
  22. Muž ve skále.
  23. V přátelském objetí.
  24. Filomela.
  25. Strom.
  26. Od pevného člověka.
  27. Bez slzy.
  28. Zpěv přísných slepců.
  29. Ave.
  30. Víno.
  31. Dítě.
  32. V týž čas.
  33. Fantasie o slzách.
  34. Při českém poháru.
  35. S křížem.
  36. Mír.