Naděje.

Stanislav Mráz

Naděje.
Jak obráceni v svět práh ráje překročili rodiče zhřešivší, hned anděl s mečem zmizel a nezbyl ani dech ni zář ni po něm stín a s ním se odechvěl i rajský, sladký klín a žena plakala, muž k prsoum hlavu chýlí a je před nimi poušť a kamení a svízel. Však bohu zželelo se sotva vzešlých lidí a jiný anděl byl, co v tuto velkou chvil se ihned snesl níž, se k truchlým přidružil, tak že v ten okamžik v svou důvěřuje dlaň muž vznesl zmužile v kadeřích světlých skráň a věřil od ráje odešed sotva pídi, že bůh se usmíří, že povolá ho zpět. A hned mu bylo líp a cítil méně hned to slunce v zenithu, když vyšli v pustou pláň, kde byl jen nízký trs ni haluz stromovástromová, ne palma ubohá, ni lentišek, ni svída. [19] A čas nás provází a s časem naděje, jdou s námi po bránu, po jámu hřbitova, pod vrbu smuteční, přes světské závěje, tmou, mrazem, žalostí, co se jí v světě vídá. Však anděl souzen jest, aby až v sklonek zbyl na zemi chladnoucí a věrně vedl nás až k mezi věčnosti, jež jeví se nám jas, na kterou stavíme blouzniví slavné hrady, aby zbyl poslední a kouzelnou byl číší, již chorý pojednou by srdce pozdravil vábený k hvězdnaté, bezmezně zářné výšivýši, když vzejde, skloní se v údol a nad zahrady. A mnozí pěli již o dobru toho zjevu a ještě tisíc let a dále budou pět: že sází sirotám na rety radost zpěvu, že hází ubohým do stezky bílý květ, že je prut čarovný v snů říš, je zlatý pel. Já símě hořčičné, já básník poupě pak jsem skromně do toho přidati pouze chtěl: když božská naděje všem milostný má zrak, vzornější vzorných děv, je první archanděl a mnohým jediný je družný zdejší zjevzjev, že píseň naděje je právě lidský zpěv. 20

Básně v knize Písně člověka: