Myšlénce že jest bůh.

Stanislav Mráz

Myšlénce že jest bůh.
Veliká, největší, i květnatá i věčná, nejširší stuho mezi údolím, jeéjež lká a naříkánaříká, a výšinami všemi, jsi most nad propastí a pluješ nad námi, útěcha ubohým a zastrašení zlým, kleneš se jiskrná co hvězdná dráha mlečná, jsi slunce za dne, hrozíc vlnami, o jisté smíření šumotem vánku dbáš, u večer májový když chodí haluzemi. Jsi vzduchem přemnohým, je živíc od počátku a strmých na horách jim bodec podáváš, by se to lépe šlo, ó světlo drahé duše, jsi po potopě hned ratolest první zkvetlá. Jest-li že rozkoší či vzdech jsi z hrudi vzlétla, jsi vždy sloup ohnivý, za kterým v lepší tuše se béře proud a proud ze pozemského zmatku, jsi prvním edenem a zbýváš poslední. A v tobě shrnuta též spravedlnost žije a všechno tajemstvitajemství, co jde ho k poledni, co jde ho k východu, co v sever, na západ, co jde ho k myšlénce, co k nitru, živé duši, [28] jež kypříc pozvedá i sílí poesie, jsi cností veškerou, jsi zdobou lidských čel, jsi lampa, také ret, očima vlídných vnad a květu skvoucího jsi nutný zlatý pel. Jen dále mocným hroz a chudé plece hřej a slzy vysušuj, kde objeví se vřelé, a bojovníky zdrž a budiž láskou svatou a milosrdím buď, buď shovívání skvělé, ku spánkům člověka snem nevadnoucím přilni, buď vozem ohnivýmohnivým, co vznáší u hvězd rej, by jako Eliáš, Kristus a posud silní smrt potřel všechen lid nebesky mírnou patou. 29