Filomela.
A již se údolem rozlehl první zvuk,
od stráně vyletěl, kde keře růží jsoujsou,
a hvězdy chvěly se, ty slzy zářící
a potok stišil se blíž mezi olšinou
a květem přemnohým a divou ostřicí,
jenž v dáli zanáší srdečný pozdrav kraje,
kde den jsem pozdravil, kde věrná mysl zraje
a kde se rozmahá toužebně srdce tluk.
Ó zvuku líbezný, ó bys ty věčně zněl,
ó bys ty neustal a plul a neušel!
A opět okouzlil okrslek drahý ton
a spravedlivý vznět jak božíhodu zvon
a nyní ustala i rosa krápat s nebe
a víly ku stráni toužebné rámě vztáhly,
již se klas nepohnul, sněť obdivovat sebe
pojednou přestala, uroníc v pohnutí
proud květů nádherných v nejčistším vzplanutí
s pylem tak zlatitým, že sprchnul jiskrami.
A vůně přemnohé ze všech stran prudce táhly
a ob čas rybky kmit vidět nad vodami.
[41]
Tu srdce jednoho jen poslouchá a bije
a slyší nářeku vícvíc, než co následuje.
TrudTrud, to je žití díl, slasť pouze usmiřuje,
slasť pouze posílí, by spíše břímě nes.
By budil nadějinaději, zapadl v hloží plesples,
by vzbouzel naději, že zavládne on sám,
jakmile zemský den opustí lidský zrak.
Co rukou sepne bolbol, jak vzejde jitřní plam
růžemi nad vrchyvrchy, než zlatem na oblak
vypluje slunný terč, kroužící kolem sebe,
co trnů vjíždí v skráň, co bolesti hruď třebe!
Co slzí uvidí a na jaký sloup mrazu
dorážídoráží, kamkoli se děje matný svit!
Co břemen na plece se béře ze příkazu,
co stoupá vzdechů výš, co hledů pátrá tam,
jest-li přec uvidí, co nezřel smrtelník,
zda-li snad zázrakem jim bude dáno zřít.
Co touhy vyvstalo, loudící z plecí vzlyk,
aniž dět přání svá určitě můžeš sám.
A opět jiný zrak prohlíží svadlý květ,
sen zašlý v ňadrech svých zamlklý, smuten, bled.
Však náhle rozumí i poutník poslední,
že láska přibitá na kříž je spasitelkou,
že láska překotí ten hořký kalich bolu.
O náhle věříme, hledíce u tmu velkou,
že věčně nebude, že se přec rozední,
a bude po stesku, nesnázi, po rozkolu,
42
po mnohých starostech, na kterých leží prach,
bude po soužení, smrtelných úzkostech,
útisku veškerém, rozpacích, žalobách
a vůle nejlepší zavládne ve lidech.
Že potom odloží se krunýř, přilba, pas,
meč pěvcem nejmenším z království slavený.
Že posléz překoná tmu světlo, plamen,plamen mráz,
a bude vycházet lid velký, věnčený.
Ta jiskra volnosti ve ňadrech nejnižšího,
rozumem střežená na průkaz zdravoty
rozplane na oheň nezdolné jaroty,
kol něhož skupí sese, co myslí a co cítícítí,
a do nějž s rozkoší sám dýchne věrný bůh,
by spíše vyšlehnul, kol něhož bude kruh
z těch, co šli v námaze přes vír při vlnobití
kol boků ostrých skal za větru nejhoršího,
kdy všecko sténalo ve výšinách i na dně,
kde korál růžový své sítě spřádal zrádně,
kdy démon, který jde za námi světa kraj,
napínal úsilí a nezdravý dech vál
a mnohý zdárný hoch na přídě poklesal,
aniž by zahlédl alespoň v modru ráj,
po kterém roztoužen hned z jitra horoval.
A rámě rozepnul a v dáli hloubil hled
a již ho dravý vír v hlubiny černé smet’.
Konečně zradují se všichni ruku v ruce,
a budou žehnati památce mrtvých všech,
43
které by nejraděj viděli za svým stolem
a v teplém objetí, na klíně, na plecech
a v slavném průvodu přírody velechrámem
s červeným praporcem záslužné zřeli vůdce
se hledem planoucím, s růžemi na tvářích,
když slunce vzhořelo nad rosným drahokamem.
A nic by nebylo nad tichý okamih,
až titéž skupení by začli s mírným bolem,
v němž radost přemahá přec vzpomínání žal,
na moři vysokém, které se rozpoutalo,
na moři hněvivém, že v hloubi se jim zdálo
v ten dopuštění časčas, přec jako by pán spal.
Teď rozjásal se pták a letělo to krajem
jak radost upřímná, když je báj skončena,
vše dobře dopadlo, jak radost vzrušená
u krbu v podrostu, jenž tleská s plesem v dlaně
a potom modlitbu ret šeptá, jde se spat.
A slavík dlouho plál, až noc zřel zmoženu
a ke dni zářnému se začlo přehybat.
Co slavík horoval v dol zmlklý ode stráněstráně,
ve srdci poctivém vzbouzelo ozvěnu.
44