Ve nekonečno roste labyrinth. Kob šero
Ve nekonečno roste labyrinth. Kob šero
a sloupů oceán, bran v pych, síní stero
rozlehlých, souterainu šíř, taj zbádá
kdo. Vše, Krety Mínos otec jak si žádá:
sem herm řad v piedstál, sousoší tam!
Má zastíněn být sedmi věží sám
pych Thebských; to rozmar velkolepý, sen;
leč dělník cyclický v mrak stav, kleň v sten,
praéry gigant věž kam a kliž v stěny,
kruh budovy vždy vzkvétá neumdlený
jak v Protheidy infernosti drama,
v nustatské, diabolské panorama.
A potu, píle, díla v epopeu
tu sní a vzpomíná vše, mní o Theseu:
Však není výkupu, kamenná sloha
vždy nesměrná tá, velké, žasné mnohá
dál v stuhlé z projektu se druží stanzi
a samých Haemejských se ve romanci
dál pojí provocace v eclatanci.
Žďá Mínos dům nad Diespitra míti,
aetherný nad palác, jenž v jasu svítí
pilastrů kmentem, oblačný tož v zbytí.
V těch Nefelokokygiích ve oblakovou stěnu
cameje, onyxy se tisknou v ladu v směnu,
šperk metop, zlato inscripsí jich, fresky,
meandrů změť, bordury, arabesky
a v vestibulech pstrých bez Pasiphey nitě
bys zbloudil nadobro, pad’ muška v sítě,
mol, farfarella konce rozlehlosti
bez oné. Domů sčet čím, pater v maní!
Ó děcka daedalská v obdobu, páni,
saisony imitaci, v exposici
jste vesla projectu zvedli, ať schladne kov
záhy a formu nevšednosti vnov
pod rázem vulcanským a smělým amba
v plán vezme a klín. Hřmí, tá dythyramba
Sieclů, odbornosti tableau zvící
jsme snili, žďáli, metu v zřítelnici
a Evesprid ten břeh, jsem užším zhola ať
a occasionelním.
Zříme v hled, vláť, pláť,
zve, kyne v koby své a kruhy v hbitě
škol, mód a stilů v žas pstré výkonnosti.
Kdo kulturním, čím Elysiem chápá
tím toulka, zpět nemní na Aeskulapa
ni laika ethnografického v encomiasta
divadlo, stadia v cirk výstaviště,
rád výtvarnosti spěje do bludiště,
neb sune kdo se, vstupuje, ten kráčí,
kdo kráčí, nese se zajisté blíž.
Čím vaše dílo v tváři, zoru mythů?
Jste látky a úkolu Theseové
[1]
a Daedalos k Michal-Angelu slove
kdy čím neb více, v dlani reformace
jak vaší tkvěla kdy, též symbol v kmitu
stvoříte poesie, umu krásy,
ó Phidiové, cyryfei dláta
jak páky, od rumpálu všeho v massy
nástroje héři. Kol dav proudit v žasy
můž, vztýčili jste božskou v piedstál
ve modlu Haemu dci, Pierru. Rcete,
zda v tvůrčím, dělném ruchu ustanete,
ať děti přechodu škol, genrů věcnosti
oborů či módy nohsledové v bystrosti,
žáci i korybanti, mysti. Klient chvátá
váš stejně gothiky i kého scaly
odstínu, typu v dóm, kryt laterální.
Zří, odhaduje... Krása táž, totální
vždy v umu cípu všem, líci i pólu,
straně i boku témž plá ve idólu
vždy stejném, jednom pychu ve plápolu,
v týž liják cti hedbáv to parasolu.
Žďál nesměrnost, laur, čest věk, nechal školu
jak Pythagoras stádo vepřů spěti
kolejí jinou, Mínos též. Se ptáteptáte,
též stilem porticus ký, foyer zmate
kde improvisovaný. Velký concert hráte
svůj, jeho pathos; slyšet, cítit z dáli
vlát parfum jeho. Bohů, hérů žďáte
v střet a obdobu musea sál kého
též?!
Comunicace dob málo znaků máte
typů a objectů, jste slávští předem
a cizí, světově culturní sledem
a historští, recensi aquisice
kás v detaill chybí v specielnosti více.
To věru nemýlí, nermoutí nás
z publica velkého, širého mass;
je exposice obecnosti škola,
jež v palstru, akademii svou slední volá,
občana v Olympion, propyleje
své.
Avšak slavnost mají, sněm dnes prytaneje:
ó viřte bacchanale i panatheje,
šumte a hlučte; ukázka hle všeho,
extrait i soubor formací co éra
má, period to směsi v mumraj sféra,
labyrinth pokroku i díla rámu
bez konce plastického diagramu.
To stojí, k Mecce bychom v pouť se dali,
a spěch, k Mogolu, hoře, jež jest v změti
galerií velkou v divisi pstré, kalý
i arsenál colekcí věcných stálý
i onyx odbornosti neskonalý.
Jak být vám,vám vděčnými, Daedala děti!
Co o hypostilu antiquit děti,
mythologickém cípu patrie v šer,
dob vděku pstrém, Hildesheim náš,
Pompeji kořist kde či Hellas svaté
všematky pólů, sieclů i kmenů.
Mosaiky, vásy, atrium v hráz k lénu
skor, Phoibova žeň kamenná, medusy,
boudoir váš, grazie, užší, Musy,
alkovna nejvlastnější Pierriny,
květ sculptur, reliefů šperk slynný,
vzor, model tmelu, sádry módní zdoby,
modely obydlí, v cameru doby
pstré v zvyk a mrav, pohodlí v snahu
tužbu a idól. Hle, historické
portraity naše, pasage proudí v tahu
kde nejprudším. – Curiosity zdrávy
buďte! – Kde stopy Niobidy žďáte
naší, ať průmyslu colekci máte
píď dál uměleckého, krok dle navy.
To užší exposice autentické
rayon a obraz, architektonický věr
pstrých model, nejvzdálenějších, pól, antipód;
objekty luxu, frapantnosti domu
arangementu, obydlí, sálů v vkusy
úporné v volbu.
Nes sculptura vhod
módy či v dlani kříž symbol, se v Belveder
kdys jak tyč Apollo blíž, chochytka;
geniem umu coronace ká,
2
či manií ženy seriösní mómu
v střet cróny v zdvih výš slib, mzdu gnómu.
Io, soutěž. Z víru její vzrodí, vstávávstává,
co křísí se. Obraz její, jak vřava
jest onyx, v němž zrcadlí snaha zdravá
a vzchází v vzor a příklad móda smavá
v idól i zázrak, model, fenomen.
Má dílo určení, genre ves, specimen;
civilisaci producovat spíš
než člověka, dělníka doby zříš,
neb táž vždy byla v fásí všech klín v stráž.
Kde colombské podniku vejce?! Zdaž
glób characteristický travestie
spíš z requisit, humoru z harmonie
a komičnosti arsenálu, skladu.
Kde scenář komédie exposice
a saisony? Sem pasepartout ten v radu,
cicero registru a commentáře.
Hle, Munin a Hugin v toulku stáčí
se blíž, v mez, výspu, obscurantismus maře;
však Zoila-Thersita krásy ve náhradu
k reliquiáři epoch pstrý stín kráčí
architectury naší, slávské umu
i mním na chapitr v resumé sumu,
ať pieça architektonickou též v spádu
ve antistróph sled, vděk proporce v ladu.
To stibodium tam? Posidonie,
Crotónu, Selinontu z harmonie,
Brucia, Terracinu reliquie?!
Faun Barberiniho jak písk’ by na mněmě,
leč v attitudu jednu v vásy tlamě
kýv bosquett blíž v čest výtvarné panorámě.
* * *
Když tricolor všech šperkem duhu v pstrosti
Když tricolor všech šperkem duhu v pstrosti
kdys kreslil Diespiter na paletě,
tož tvůrčí, snění aethru na tapetě
a sylbu colosnou táh’ ve azúru,
literu v dělnosti své píli v chmuru,
jež stkána z lásky meteorů k větě
creace v dozvuk byla v splendidnosti,
děl agathodémos ku otci světů
a Gai luhu, plánu, hvězd jak solů,
děl v skromnou námitku, stoudnou jak v bolu:
„Co platen přepych oslných scal v jas
v krb porfyrový plamu bude as,
v hor klín a strž? Poslání milosti zmaří
tvé kletbou paprsk, bije v stěnu v šláři
skalnou! – Nech barvu zkameněti, Pane,
pro věčný znak a symból světu v žas,
vzor, doklad; solu scály ať se snoubí
tvé něhy, slitování, v Gai hloubi
a stěn těch skalných v hrudi svítí leda
v skryt ve poklad, v bohatství dolu
jeho a dědictví.“
Tu štětec v znětu
apellské duhy v šij colosnou skály
ponořil, schýlil Diespiter, skane
ať děcko blesků v ni, glób velký, kalý
ať v millionu odstínů v hru ssedá
se v šlaky, žíly, vrstvy, stuhne, stane.
A krůpěj colossného skameněla
štětce a z nachu hlať granátu skvělá
vzplála a vzkynula, tak chrysolith
z smaragdné rosy oceánu v kmit
jak vznořil se, vstal, z bělu v odstín daří
ať mléčným svitem agath, z aethru vzhoře
azuru jasného saphir ať v skoře
svítí. –
Co dílo platno nám, se ptali
my s Daedala se dělníky kdy, v líp
by nesmírný dóm, žasný Mína stuh,
rosťrost’, šířil, klenul se a kýval v vzruch.
Čím exposice, nač jich třeba, lkali
spořiví mravokárci, s liquidací
a deficitem, věž Babelu, dluh
nač hrozit má. A víc namítal vtip,
3
se bystře na projektech kdyskdys. Toť v krátce
jak v stesk se tázat:
Platna genia práce
čím lidstvu, foru, sedm divudivů pólů
kdy v rum se zvrátilo, sám colos Rhódu,
v dlaň lampu Phoiba, ať vzpoury v shodu
otroků, mausolea stavitelů
kdys pomníš, helénských v chor výtvarníků,
sochařů dělný. Hellas leč cti v mžiku
své úkol poznala a pochopila v díku
a mistři na řád svůj, z prostředku stolu
svého v sklon dílo provedli. Briaxis v včelu
čím léna, Skopas, Phidias sám, zřící
choť héra mrtvého střep prázdní v lac
libru s popelem téhož ve rozpak.
V vítězství umu Hellady se v líp
v Carii cizí i afaira v láci
královny insolvence, v ostentaci
patriotismu směnila. Byl bystr
v cti pochopení patrie své mistr,
ve svátek umění a bacchanale
ať zasvěcení mausolea v mále,
Heläenis, vzplálo.
Exemplu vždy mněme
v obdobu takého a střet ve podnik všady
rozměrů nevšedních. Čin gigantický
vznět v základ má lenejský a pythickýpythický.
Altáru Phidia norm masku ctěme
kých. Pallas Acropole kývej z vnady,
v proporcí příklad díla. Leč val v krok
podniku nemá Idy též kýs bok?
Jen lesku, vzkvětu, novoty pych vším
a rumů brzkých a zvětšení dým
pravda? – Ne, příklad setrvání v stih
sviť dělníků i robů daedalských
a mausolea mistrů děje. Jen v sklon
cti vlastní, lauru klenem Pantheon,
a činem zdárným, v pouť běd, hrůz
kdy, rouno sidonské v plec genius
béře a s přízí nesmrtnosti Theseus
vychází z labyrinthu díla, snění.
To k páky kyn i síly neumdlení.
Kde Hypnos, Thanatos? V cíl dospěje
kdy dráha, vzklene v apotheosu se naděje
ve žití v zvěst nesmrtnost, v cameje
tróp vryje a v tomb z popele ještě vznese trofeje!
* * *
(Epilog chapitru a antistrophy.)
V všem genij věků plá, terč ký, v ctné práce
V všem genij věků plá, terč ký, v ctné práce
a její věže divadlo, generace.
Toť leviathan žasu flattitud.
Čím stance v tanci v apostrophů trud.
Též zábava své volá ve atrium,
zve, láká, úvah déšť ký, příval v blud.
Shov tedy, Pierro, v fanfár ryk v epicenium.
II.
Spor o třínož ký, Thalesu, Biasu
Spor o třínož ký, Thalesu, Biasu
zda sluší spíše, exposice chvála
ať spíše přítomné či jiné pálá.
Jde o charé kés oraculum k žasu?!
Či Apollo Isménský zlato žádá
si krbu sibylly, na Cósu nalezené?
Putuj si třínož; srdce spokojené
saisony aquisící do Miletu
ni Théb ku aktu zasvěcení spěti
nemní, ó daedalské podniku děti
a léta vězte. Sculpteur Bathicles
nás nespije ni neomráčí v vznětu,
čím gobelet, neb bližší hosty v dnes
máme, sám Croesa třínož brak nám tretu.
Proč Epimenides ves pocty odmítaje
athénských na Crétu se uchyluje,
jí přednost dává, div jej přitahuje
labyrinthu, vděk Mína domu taje.
A metropole naše důvod hádá,
proč reputaci host pstrý v ni spíš skládá,
což dogma v absurdnost se zdá být v soud,
4
však bastard nepopře, děcko ni bloud.
Mnil Mínos, Diespitra synem sám
že, v caméru se uchyloval v klam
zdání, rok devátý vždy zmíral v věštný plam,
pak ferule, jež dictoval mu zjevně
prý Crónos, množství vzdával v roznět pevně,
stroj, sluha vůle jeho, obecnosti
tož zákony, Zaleuca nepředčí ať v hře
či illuse či zbožné důvěře.
Vás neinspirovala Egerie
nympha, ó páni, a rafinerie v dosti
zřít všude. Však nuance vyčítati
na prstech, látkou pieçy zda v tróp
jež holý introdukt je k ladu pstrosti
exposice. Tož slibu víru vzdáti
zde přejme pověsti bez slov v déšť z mdlob.
Ó léta carneval, sabaoth, den
ves požitku a zvědy studia plen.
Však shodným-li mníš v vzruch být z harmonie
z publica, které lační po dívání,
vem sametovou masku zájmu v plání
a vmis se v bacchanale množství maní.
Plášť milosrdí nevlá nikde rady,
píď, vstoupíš kam, dóm krásy blýská všady.
* * *
Mé stanze láska kliž v svor, plam
Mé stanze láska kliž v svor, plam
oběti Gygu v altár zažíhám
a rhetoriky bojujte mé blesky,
trópy a střely z toulu himerského.
Však Ares-Pothos z muže dýchá kého,
též hrot skloň před ním v uklidnění.
Pomněme, nepřemožným tři sta v vření
byl milujících chór kdys TbébThéb, v tub vřesky
cohorta od Leuctry, sváteční háv
již orodovali blíž stupně v mrav
prv stupně Cypru děcka. Dáno z všeho
zda všem, ať dómy klenou, staví,
leč světy budují aťať, kému slávy
héru výtvarnosti přáno, byť sbled’ v sled z navy.
Duch hloubá víc, budovy té zdravý
zda projectantem, inveniorem jak
kdys, architektem, mechanikem bude však.
Čím Jakoba schod, Babel žehravosti
kdys, touhy zvůle, snahy ve rozpak
liché v obdobu uranské kdys v zlosti
praéry revalage Haemu. Ssytí
leč milující duch se v snaze v zbytí,
čím Potha vznět a ples. V tom rovnováha
v aeolské břímě, po páce že sahásahá,
dlátě či hrotu, kde úvaha zdráhá
se v posud, střízlivost měří a – váhá.
* * *
Dí Rouseau: Ducha boudoir vzdělaného
Dí Rouseau: Ducha boudoir vzdělaného
je sbírky nad králů; plán Gai ves
jest kabinetem v studium a žas z všeho
a zvědy jeho terč v shon a vzruch v mez.
Pohledů žijte krásné colority;
vracej se z pouti pólu, k aquisici
obdoba, k moderní to exposici.
Co dráhou žítí byl bys jinak, v sytý
jsi oplývání mih, přepychu v spití.
Vše žehnáno, co ducha, genia k cíli
vede a kyne v pól a břeh mu v píli,
vše dokonalost dovrší, vzdá zralost,
specima v obraz kého v neskonalost
či genru. Motivuje účel odbornosti
jen holé podnik, podnět splendidnosti
žně v soubor celé a v vrch horlivosti?
Čím philosophický pozorovatel?! Zdání
ké jeho, soud a odhad, muže jistí
a věští jenž:
Zřít, myslit, jest jen jedno,
ač názor pozornost žďá, v skráni
jež přerušuje tuhé přemítání.
Bys přehlíd, přišel’s, ne bys pozoroval;
5
toť pohyblivost tvá, zbyl chaotický
by dojem z látky roztříděné vždycky,
zda přesně zříš, zda účin studia v bědno
tvůj nerozplývá, pouta spojitostí
zda v vývoj, decadenci v všem v střet v dosti
stiháš, ať laik bloudí víc než věcňák. Více
má obtíží než výhod exposice
módní, víc klade nároků. Přec zříme
ji rádi tak, v labyrinth pospíšíme
její, ať přeplnil jej, kdo jej arangoval.
Leč pozoruj lid, komédii znáti
jest pozorovat ji a obhlédati,
zor, sluch jí věnovat, v napjetí vzdáti.
Směř deset škol a methodismus sám
obnažíš, jeho nerv a dno, ký klam.
Zřel’s typy stilů, pochopil’s, zřel všecky,
nemusíš v Japan, Evropana znal
bys, touristiky otec dí jak v dál.
Bys nemoh článek proniknout, v hled děcký
povšechný, přec v Psyché svřel’s v pych ideál,
v resumé moudrosti, form, směrů. Zříš
manur a zásad, nauk principů tíž,
Ieč krásu, zásadu bys poznal, stih’, ať bdíš
pro jiskru rozžhnutí, labyrinth celý
zda Mína musíš obemknouti skvělý,
projíti Gai cíp ves, pól bys znal,
klín a plán její? Milejší ti mapa,
edice náučná.
Jsi Alcid, skonější
tě Baedeckr, jenž v zvědu milejší
ti studium. Tak kramář s drahokamy
Chardin, ač cesty, Plato, konal dálné,
přec mimo zboží neměl tuchy valné
a vědomosti regiony z pouti.
Nechť sentence u laika se shroutí,
z širého návštěvníka davu, chápá
Sainy či Vltavy v břeh, táž v věk tlapa
to seriösnosti, umu živelnosti,
v pól odbornosti jedné panorama.
Co mníme?
Labyrinth jest pro Jacoba
jak pro Petra, liberálnost zda oba
podniku zliší hrubě čirá, Joba,
Ullyssa vítá stejně, Sisypha či Ira.
Nestrannost u aquisice čirá
jest democratická, jak exposicí
u našich rázu dle, povahy všech.
Host vítán ves jak v zlatý věk v dům v spěch,
a mravný element v tom přísný, bdící,
vždy slávskou v dost, naší je aquisicí.
Tož slaď vás v důvěru, v vznět v sluch, hruď vpluj,
v střet hymnů dvé: „Hej Slované“ a „Kde domov můj?“
* * *
Haemejští bohové vždy s námi stůjte, v cizí
Haemejští bohové vždy s námi stůjte, v cizí
hlod a trud geniové jeho ryzí.
Všem dobám, pólům náboženství módy
náleží, nerci „ano,“ano“, „ne“ máť z shody
Čechie v pokrok žítí a lidskosti. V vzňatý
ve pokrok, „ano“ rci vždy, klad vždy svatý.
Inscripse své vpíšeme ve cameje,
jež zbudou po nás; tmese, hesla, děje
ké líčí metopy a kreslí, onyx z reje?!
Siecle vědy je věcnosti, kývá
že vynálezu, výtvarnosti tklivá,
jež v dokonalost v dob šer byla. Div
ký, pompa přemítla se v dob pól v kyv.
Dí Clemens: Um je nemorální váš!
Však aesthetika pstrého nauku važ,
zdání a kyn, byl Praxiteles větší
či Polycleta v praxi vzchod dob světší?!
Však cíl, určení našeho je umu
spojení, sjednocení s božstvem v dumu.
Jest pouto s Haemem léno vaše,
ó děti Daedalské, vždy rozřešení v plaše
ctné, svaté hledá, touží ku božskému
a nejvyššímu, ku idólu v lemu.
Je onyx, reflex eliského krása
umu, specimen, týž ať vstříc mu jásá.
6
Čím pokus mistrovství jen vystižení
a debut pierský. Než doufej myst,
cíl stihneš dřív či v píď v sled času jist.
V dóm lidskosti a božství vstupujete,
ač mníte labyrinthem krétským MínaMína,
již Clio, léna trofeji vstříc jdete.
Máš dlaně svaté, progresse bok dráhy
žítí a obecnosti um je vlahý.
Duch svobodný vždy třeba ku tvoření.
Buď ethickým. Sic znikne idól v líc
ti, ustoupí před tebou, roztá v nic,
duch otrocký jej nepojme a v klín
nesvře či lokty. – Gramatika v kyn
čím k verši, morálnosti cód vám v šin;
bděte, než Pierry zjev před vámi ssiná
ve model krásy naprostoty. Vinna
vším úzkoprsost jen, ó vyvolači
vy nejryčnější. Morálnost leč značí
cos, mravouku, laik nepochopí
stín díla jejíž, tuchy láme kopí
darmo o její kov, plát z paty v týl.
Idey ryzí to, dav pochopil
jež hrou?! Ká v dílo vaše, podnik těcha,
ó páni, obdivovat nechť jej množství spěchá,
co v pravdě velké, Sais svírá flór,
a tají, zastírá, dál halí v vděk.
Neb obnažení malý paprslek
na vaše vesla daedalská, jež v dáli
jste vznesli v touhu, vosk jich běžnost spálí,
icarský vosk jak stají ať v plán moře.
Co radil otec mistrný? Ne, v lázeň v skoře
tak krbu přízně davu širokého,
ó obecnosti od dostřelu zlého,
z profannosti do krytu eliského.
Zřím v rady sněmu vás. Krétský nard tá, lac
lenejský kyne! Ó úporu ves vzdor,
lákadlu nerovnému, Charybdis
čím, Scylla alternativy volby, leč v chór
coronace sirény hlas neshodnosti v rys.
Však darmo odbornost mře ve rozpak.
Kde pravda v criterium, cena slynná
mistrovství vlastního, vždy onyx vína
je odbornosti rtu mnohému cizím v spor.
Zda krétským, falernským, Cyperským, Mína
taj labyrinthu v spiral hostí mrak?
Chci v klid a toleranci spět jím, hřích
je toužit v mysterium daedalských
ves kob.
Ký vzruch v stín pilastrů den mnohý sstřídá,
ký shon a vír, ký carneval v rej hlídá,
jdu klidně k kráse si pro věnec eumolpida!!!
FIN.
7
Tableau de matineè
poetického oraisonu a prix fix a pic-nic piecy a epody výstavní a occasionelní:
(Chapitry a verše úvodní v výčet spec. a detaillový.)
I. Ve nekonečno roste labyrinth. Kob šero....šero... II. Když tricolor všech šperkem duhu v pstrosti....pstrosti... III. Mé stance láska kliž v svor, plam....plam... IV. V všem genij věků plá, terč ký, v ctné práce....práce... (Epilog chapitru a antistróphy.) V. Dí Rouseau: „Ducha boudoir vzdělaného....vzdělaného... VI. Spor o třínož ký, Thalesu, Biasu....Biasu... VII. Haemejští bohové vždy s námi stůjte, v cizí....cizí... Fin.
Na zadní straně obálky obvyklý výčet
Tiskem J. Rokyty v Praze. – Pomocí kanceláře pro výstavu architektury a techniky vůbec.
E: av; 2004
[8]