Ballada o macešce.

Ballada o macešce.
Kytičko macešky, prostá a milá, natrhal jsem tě z rodných niv, pověz mi, dušinko, čím že jsi byla, než jsi se kvítkem stala, dřív? „Pohádka smutná – pěvče ty mladý, nechtěj znát staré bolesti! K čemu, kdy nelze podati rady, opáčit cizí neštěstí?“ Kytičko ubohá, líto mi vskutku, že jsem tě utrhnul, zmařil tvé dny, uvadneš záhy, pohřbeny v smutku budou tvé mladé, chudičké sny. „Ne, toť můj osud – mám tolik síly, zahynout klidně, mne nepojme strach, jenom až zvadnu, druhu ty milý, spal mněmě a nenech pohodit v prach! Zažilať mnoho já – v podobě vaší junák a děvče žila jsem kdes, 10 veselí, rozmarní, diví a plaší, život nám kynul v jediný ples. Zrak náš byl temný, modrý jak moře, v prstencích vinul se zlatý vlas, na našem květu podnes, však spoře, prokvítá odlesk té krásy zas. Marie – Ivan – dvé mladých duší, láska k nim vešla jak jara dech, kdo jí se leká, kdo že z nich tuší, že smrt jim přinesla na křídlech? Máj jejich lásky parný byl, krátký, blaho je do svých zajalo pout – byly to děti jedné matky – – musili oba zahynout... Hřešili těžce, však bez vůle svojí, proto se smiloval nad nimi bůh, změnil je v kvítka, by v prostičkém kroji šatily, zdobily rodný tvůj luh.“ Dík za tu pověst, prostou a krátkou! Nechť rosteš jen na mezi, na cestě, přece tě zlíbám, a dám i s pohádkou dárečkem lásky své nevěstě. 11