Ballada o bezu.

Ballada o bezu.
Nad pustou cestu starý bez se sklání, jak žebral by svých květů sinou dlaní o boží slitování. Jde poutník mladý kol – bez náhle tlumí své příšerné a farizejské dumy, a jenom zticha šumí. A poutník děl si: „Léta tomu celá, co rakev navždy mně ji uzavřela – ta duše moje vřelá!“ A bez jen dusně, opojivě dýše, a nahýbá své květy zvolna s výše až v cestu k němu tiše. A poutník děl: „Ó div! ten květ mi kyne, jak tenkrát, kdysi z rakve nehostinné ty líce její siné. A v myšlénkách si sedá v květy spadlé, a smuten kloní k hrudi svojí schřadlé ty líce bledé, svadlé. 26 Bez těžce dýchá jen a dusí, dusí... A komu snad se jednou život zhnusí, ať jde a také zkusí! A nad mrtvolou zase dál se sklání, jak žebral by svých květů sinou dlaní o boží slitování. 27