Osika.

Osika.
Strom bojácně ční do nebe, mře, živoří jen pro sebe, tak sám a sám se chvěje tam. Je stáří, bouřím vydán v plen. Ty tíží jej, však jeho sten ve chladnou dál zlý vítr svál. A ve hřbet jeho vrásčitý znak trestanců je vyrytý, hlídá si rob svůj vlastní hrob. Po jeho těle zlověstné se býlí jako řetěz pne, a každý úd jím pevně spnut. Klid nenavštíví jeho skráň. Stín věčné bázně padá naň, ve větrů svist se chvěje list. 63 Pták hnízda na něm nestaví, jen dravci v době únavy svou chabou snět smí nabízet. Ten zatne spáry v jeho leb. Prst každý jako tvrdý hřeb ve schnoucí týl se jemu vryl. A dravce táhlý, drsný hlas jím otřese jak smrti mráz, a dále pak zas letí pták. A temná rána ve prsou až straší černou hloubí svou, neb nikdy v ní se nerozdní. Vnitř raněný se havran skryl, svá těžká křídla zastavil, to nový stín pad’ ve tmy klín. Jen ještě křídlem zachvěje, jak všecky v srdci naděje by uspal den ve věčný sen. Ó strome bídný, zmučený, i lichou bájí znectěný, 64 ó rci mi, nač by můj byl pláč? Mne neboj se. Co trpíš, vím, i záští lidskou, parnem zlým, leč zříš-li pak ten černý mrak? On blesk i smrt i pokoj má. V ráz jeden svýma rukama tě uchvátí a vyvrátí. Než shniješ, jako žil jsi – sám, já z těla tvého nadělám si tvrdých dřev svou na rakev. Z tvých listů věnec uviju, a hlavu svou jím pokryju – životu v zmar, a smrti v zdar! 65