Ballada života.

Ballada života.
Ó vojíne, jenž na zpěněném oři v před pádíš supem, kam tě touha žene? O tvrdý křemen podkova tvá zvoní, prach za tebou se v šedé sloupy klene, a bílý plášť tvůj v pozdním šeru kmitá, a jako prapor nad tvou hlavou lítá. „Já z domova jsem vyjel záhy, však sotva na píď urazil své dráhy. Ne nadarmo já starý prapor zved’ – Věčně dál a věčně v před!“ Ó plavče, který na slabounké lodi jak střela letíš, kde že cíl tvé pouti? Ve bílé pěně veslo tvé se brodí a prudké vlny lehký člunek rvou ti, však plachta tvá si s větry volně hraje, a jako prapor nad tvou hlavou vlaje. „Já z domova jsem vyjel záhy, však na píď sotva urazil své dráhy. Ne nadarmo já starý prapor zved’ – Věčně dál a věčně v před!“ Ó strojníku, jenž na kovovém draku se ženeš v svět, kdy odpočineš sobě? 86 Tvá hlava mizí v páry sivém mraku, tvé ruce plny mozolů jsou obě, a bílý dým se za tvým strojem plouží, a jako prapor nad tvou hlavou krouží. „Já z domova jsem vyjel záhy, však sotva na píď urazil své dráhy. Ne nadarmo já starý prapor zved’ – Věčně dál a věčně v před!“ Jen leťte, bloudi, do své zkázy dále! Já zřím, jak osud ze zadu vás chopí a mrští vámi silou k ostré skále, či v moře hloubi na věky vás stopí, a smete vaši úzdu, šroub i veslo, a v smíchu bude čísti vaše heslo: „Já z domova jsem vyjel záhy, však na píď sotva urazil své dráhy. Ne nadarmo já starý prapor zved’: Věčně dál a věčně v před!“ 87