Apostrofa.

Augustin Eugen Mužík

Apostrofa.
Já viděl jednou okeán. Byl velký, jak lidská myšlénka o nekonečnu. Bůh vybájil jím sen můj nejkrásnější. On přímo stál, mně vstříc, jak ku zápasu by bojovník zval soka bojovníka. V něm každá vlna vřela, byla tepnou tak plnou odvahy, a bouřnou, mocnou. Kde byly jeho kořeny, kde základ? Hlas jeho hrozný veškeré tkal tony. Tu hrozil obrem, sténal jako žebrák, tam hřímal jako prorok fanatický, tu plakal jako dítě, bouřil, klnul a řval jak šelma, smál se smíchem bláznů, a sípěl, vyl, jak zoufalec se zmítal. A léta bez počtu a vrásek tlela mu na čele. Hned hrozná křivil ústa, hned sladce kýval na mne. Usmíval se pod maskou tragika. Jak prsy velké on těžce dýchal, úpěl, omdlévaje [16] pod noci tíhou. V ňádrech jeho rostla kás tajná pochybnost a mocný příliv a odliv jeho jí se věčně zmítal. Jak poutník bez klidu a bez oddechu ku břehům pádil, pak se nazpět vracel, až k nebi trýskal pěny pln a bouřil se divě, než se v propast opět sřítil. Jak lvice, vášní vzteklou vysílená pak tiše ležel, čekaje, až půjde kol něho věčnost, pak se zvednul s lože a hledal u ní na své sny a dumy a pochyby a touhy odpovědi. Od polu k polu rozložen tak ležel, a hlídal všecky světa toho strany. Dal severu své duše děsné chladno a prázdnotu a smutek, ale v jihu vřel výhní pekel. Na západ se mračil, a na východ se usmíval. Byl hrozný a nedoměrný, bez čísla a konců, a jako malé, smějící se dítě. Byl pýchy pln a přece bez hrdosti, a v lůně tajil lodě tisíceré, a zboží světů, perly, lebky staré, a dávno shnilé trupy v živé měnil a nové tvory. Ve své kráse hrozné a divé lahodě byl Boha ideálem. 17 Pak pohleděl jsem v nitro své. Jak v moři v něm spaly mdloba, bouře, trosky, život. Tam zoufalost se kryla v tůni černé, a veliká a čistá, jasná duma. Zniku, a trvání a zmaru tam byl základ. Tam Minos – svědomí – již napřed vážil čin každý, dřív než k poznání jsem přišel, zda čin ten zlým či dobrým ještě bude. Tam všecko vraždilo a hojilo se a plodilo a mřelo. Zimy příval se střídal s létem úmorným a žhavým, a májem libým jako v starém ráji. Tam večernice plála, měsíc hlídal směs různých dojmů, jako bašty vojín, a lítost, hněv a povržení ve vzdor se srazily a pevnou byly skalou. A čas tam beze stop a bez ohlasu se plížil stínem. Vášně neobsáhlé a nezkrotné se s klidem v zápas hnaly. A bylo mně, jak moře kus by urván byl a mně vložen za srdce, a jako bych okeánem s nocí splozen býval. 18

Básně v knize Hlasy člověka: