Píseň naděje.

Píseň naděje.
Již mdlý jest jeho krok a drsný jeho hlas, on k zemi schýlený jak starý v poli klas. Do země patřil spíš, leč čekal dál a dál a svoje naděje jak mlád by pěstoval. A nad hrobem jak list kdy podzimní se chvěl, své srdce nezapřel a za svou víru mřel. A tak děl: „Mládí mé zpět nevrací se mi, a za nedlouho prý tlít budu pod zemí. A přece psáno jest, a přece věřit mám, že aspoň v jeden mžik se sklání nebe k nám. Toť přijde brzy již!“ A čekal dále jen na jeden jitřní svit, na jeden jarní den. A doufal víc a víc, až bouřný přišel den, kdy v boj jej volal též zoufalý lidu sten. [88] I vyšel z chaty své, zved prapor krvavý, zřel muky pranýřů, a morny, popravy. Kde mrtví klesali a kde se rděla krev, tam z jeho prsou zněl naděje mocný zpěv. Až znaven posléze na trupů kupě stál, své zraky k nebi zved, za lid si umřít přál. Však ten jak jeden muž svá pouta rozrazil, a každý vítězem neb mučedníkem byl. A svobody kdy den se na východě rděl, na jeho mrtvou líc též úsvit zaletěl. Leč na té tváři smích tak divný, svatý plál, jakoby smrti vstříc se mrtvý stařec smál. 89