A TO JE VŠECKO...

Augustin Eugen Mužík

A TO JE VŠECKO...
Když počala povídat pohádku maminka, my stulili jsme se tak k sobě. Jak zpytavě mžourala očka ta malinká, jak ticho hned bylo jak v hrobě. A maminka říkala. Často ach, k polovic svou pohádku dovila pouze. Z nás každé však dítě to chtělo vše, chtělo víc, a volalo v sklamané touze to ubohé, bláhové děcko: ,A to je všecko?‘ Když láska nám poprvé zajela do těla, my cítili v srdci ty šípy, tu duše se bouřlivě, z hluboka zachvěla, jak na jaře vichr kdy vzkypí. My sklamáni klamali srdce zas jiné – to směšná je truchlohra mládí. Ty slzy a vzdechy – vše přejde a zhyne, a snem jest, že měli se rádi, a srdce volá jak bláhové děcko: ,A to je všecko?‘ 29 Ten toužený život, ta lákavá léta, juž tady jsou, celý náš osud. Z nás každý jen čeká, že bůhví, co zkvétá, že život to, nevěří dosud. Ba život to, brachu. Než zvíš, stáří tady, my čekáme, doufáme stále. Jest odvahy třeba a síly a rady, bys o píď jen dostal se dále. My čekáme stále jak bláhové děcko. Či to že bylo by všecko? Tak člověk se zvolna mudrcem stává, kdy život jej tísní a mučí, Tak srdce se zvolna illusí vzdává a káru svou táhnout se učí. Jen jako vzdálené šumění hudby to vzpomínky mládí se třesou. Než zvíš, konec lásky, bojů i sudby, hleď – tam rakev k hrobu již nesou. My voláme: ,Počkej!‘ – bláhové děcko. ,A to je všecko?‘ Den byl jako den, jen práce a hoře, jen péče v zklamání s námi. Vrou široké, hrozné planiny moře, my s duší tam jedinou sami. Nač toužiti zpátky? To přidá jen zmatků, 30 být poctivým – k illusi stačí Jen moci tak na konec chopit svou matku a přitulit k ní se v pláči a usnout jak malé, bláhové děcko. A to je všecko. 31

Básně v knize Hymny a vzdechy: