TAJEMSTVÍ ZEMĚ.

TAJEMSTVÍ ZEMĚ.
Když oráč půdu svou tím těžkým radlem sdírá a brázdu hluboko jí prudce v tělo ryje, tu bolesť nesmírná tu matku zemi svírá jak člověka, kdy nůž mu v prsa ránu bije. Neb neví, proč a nač to mučení se děje. A v píseň oráče, jenž pohání své voly, zní země mlčení jak protest beznaděje, jak slabých pláč a vzlyk, jenž v nitru tajně bolí. Ví, přišla hodina, kdy hruď tu, Bohem setou, zlá ocel rozdrásá a cevy drze chopí a z rány kořeny pak vyrve rukou kletou a z práce její tam nenechá ani stopy. A každé dotknutí se oráčovy paty jí vznítí jeden nerv, jenž ku srdci až sáhne, ty hroudy rozbité jsou údy v čas ten klatý. A touha odvety pak černou zemí práhne! 89 Jak číhá ona pak, by chytla v propasť svoji tu patu člověka, jak jeho nohy naví zde jílu prohlubní, tam balvanů zas roji. „Buď sémě neplodno!“ bol její klne žhavý! A v křeči smrtelné jak šelma zatvrzelá tu leží bez hnutí. A náhle padne na ni déšť drobných krůpějí – toť s oráčova čela byl potu smutný znoj a slza z jeho štkání. A déšť těch krůpějí jak svatá kněze voda roj duchů nečistých hned vypudí z té země. Na bolesť nemní víc, jež do duše jí hlodá, ba v mukách usměje se náhle ona jemně. A v duši její zlé ne, pouze zarmoucené se náhle obrací hněv v klidné žilobití, a v prsa k člověku se jí pak soucit vklene, a ona odhodlá se, vše mu odpustiti. Mateřskou náručí tu pojme cizí setbu, svým teplem živí ji a krví těla pojí, a to, proč před chvílí zášť měla jen a kletbu, teď mlékem mateřským a spánkem mile kojí. A zjařen nadějí se vrací oráč domů, tam žena do loktů mu klade drobné dítě. 90 Tam pěje červenka ve síti starých stromů, a vlídný, modrý dým se ve vzduch ztrácí skrytě. A bůžek domácí se chechtá, ukryt v koutě, na malou kolíbku svit zlatý slunce věsí, dvě srdce spoutána tu v prostém lásky poutě, a z dáli zvědavě sem nakukují lesy... A venku obilí si mladé bujně hrajehraje, má zemi – matku svou a slunce svého otce, déšť vlásky omývá a vánek jimi vlaje, zní hymnou tvoření to mocnou v každém roce. Vše kypí, plá a vře a zraje v tichém plese, a vůně lahodná tu do výše se ztrácí jak oběť velebná, již země nebi nese za hříchy člověka, za jeho znoj a práci. 91