To-lis nikdy necítila?
To-lis nikdy necítila za jarního větru vání,
kdy jak měkká náruč tvoje večer byl pln usmívání,
že ten vítr otravuje,
že ta náruč dusí,
a že světlo, které na nás hvězdy hází dolů
jest jak posměch jedovatý posvátnému bolu?
Já to prožil, když mne vítr do propastí vláčel,
když mi hvízdal cestou, jak jsem nocí k tobě kráčel,
že ten vítr otravuje,
že ta náruč dusí,
a ty hvězdy, jež mé kroky svedly do močálů,
že se smějí jedovatě tomu mému žalu.
Já to prožil, kdy mne vítr tobě v cestu nesl,
kdy jako list utržený k nohoum jsem ti klesl,
že tvůj dech mne otravuje,
že tvá náruč dusí,
a ty hvězdy tvojích očí do soumraku vtkány
že se smějí jedovatě na hrob vykopaný.
[21]