Noční růže.

Noční růže.
Jsi sama. Z koutu, kam tvůj smutný květ se níží, jen temno vyzírá. Na smrt se slunce bojíš, před každým paprskem se trapně nepokojíš a temna miluješ jen němou, dusnou tíži, a v prvním rozkvětu již na svou smrt se strojíš. Ty roztešrosteš v samotě a zhyneš. Nezapěje pták v slunce usmání ti svoje sladké písně. Tvůj list se ukrývá, tvůj květ se bázní chvěje, a čím víc temna kol a samoty máš tísně, tím víc též kalich tvůj – má růže – vůně leje. V tvém temnu nezříme, my cítíme jen tebe. Tak srdce v hlubině své smutnou lásku tuší, kdy úsměv naděje mu navždy vzalo nebe. Tak láska umírá jak vůně tvá kdes v duši ve tmě, jež nesvitne, a v mrazu, který zebe....zebe... A čím víc temnoty se na tě, drahá, sklání. tím víc se rozplýváš ve zádumčivé vůni. [143] Ten černé noci hrob tě před zhynutím chrání. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak našem ve srdci, v hluboké jeho tůni, čím zoufalosti víc, tím více milování. 144