Dítě.

Dítě.
On směje se a spí. Spi dál a směj se, Tvé jsou ty dny a chvíle slastné, nevinné. Byron.
Ty klidně, dítě spíš, na líčku úsměv jasný, tak malé, něžné jsi, jak poupěte květ krásný, skvost země nejdražší spí chudé na kolébce. Na ňádrech ručky máš a vlásky padly v skráně, za hlavou stanul teď tvůj věrný anděl Páně, a vlaje křídly hebce. I ptáci zmlkli již – jen květy sladce voní, a lístek za lístkem na čelo tvoje roní, kde myšlénka ti spí o ráje nalezení. By nerušil tě šum, tvůj anděl v spánek klesl, a Bůh sám, dítě mé, se s hůry k tobě snesl, a sní teď v zamyšlení. Ó dětství nevinné, tys stejně božské všudy, ať v kment se zavíjíš či v starý hadřík chudý, ať pod nebesy spíš či pod děravým krovem. [201] ze slova počato vše – moře, nebe, země, ve prostor vhozeno všech věků plodné sémě, a tys bylo tím slovem. Kdy jiné dusí stesk, žal, bída, pohrdání, vždy smíchu tvého květ se ke všem lidem sklání, a modré oko tvé vždy stejným září mírem, ať střípky v ruce máš, či klín tvůj zlata plný. Tě sláva nepohřbí, ni hanby černé vlny svým neúprosným vírem. Kdo z ráje vyhnán byl, zda netouží tam zpátky? A ve snu dětinném, na drahém klínu matky kdo lidstva zápasů by nezřel vykoupení? Ty mračný asketo, básníku, kazateli, co obzor vašich dum, tak hrozně zatemnělý jest proti tomu snění? 202