Na lebku z Palestiny.

Na lebku z Palestiny.
A to jest smrtelníkem slout, a hledati co mimo smrtelnosť. Byron.
Na sprahlém písku v slunném žáru tys od dávna se bělala. Kol zvonky zněly dromedárů a bouře křídla zvédala, však ničeho tys nedbala. Na nebi smutném luna šedá, tak vyžilá a setlelá mhy závoj pustý zvolna zvédá. Karavan píseň dozněla a noc a tma se rozstřela. I vzplály ohně krví rudou, a hnědé stíny po pláni vše přioděly mdlobou, nudou. Ďaur slyší z vlasti klekání, do dáli jak se odzvání. [204] A starý žid, jenž bílým vlasem své čelo halí mračivé, si šeptá zádumčivým hlasem proroků žalmy ohnivé, a písně mdlé a blouznivé. A Beduin v plátěném stanu na písek holý skloniv líc si šeptá věrševerše z alkoranu, zří bílý, skvělý půlměsíc a vonnou září vláti vstříc....vstříc... Ty zbytku z člověka, ó rci mi, dokud tě život prochvíval, a hnětla bouře, parna, zimy, a mučil hněv a lásky pal, ký duch se v tobě ukrýval? Čí víra tebe v duši hřála, jaký tě žitím vodil bůh, a jaký úděl vlast ti dala? Zda miloval tě brat a druh, či sám jsi strádal v žití kruh? Zda teskná píseň Muesinů, či desatera přísný hlas, 205 či Ave v podvečerním stínu s tvých bledých retů vítr třás’, a s ohněm tvojím v jedno shas? A jak jsi prošla bránu smrti? Zda žízně tebe zmučil žár, neb rána, kterou vedro vznití, či tygr, mor neb suchopár tě pohodili v nic a zmar? Nic nedí mně – již oněměla pod tlakem času staletým, jen mlčí a se smutně bělá. A básník stíhá duchem svým tu duši rozplynulou v dým. 206