Ó mlčte mi...

Augustin Eugen Mužík

Ó mlčte mi....mi...
Ó mlčte mi, že na tom světě šírém již není pravé, čisté lásky víc! Ač bol ji často stopí černým vírem, a ona v rubáši svou kryje líc, však se světa nám nikdy nevymízí. Ó lásky bible dlouhá vznešená! Kdo nahlédnout smí v črty tvoje ryzí, by duše jeho k smrti raněná z tvých evangelií nedošla těchy? Ať z ňader dívky pučíš – časný květ, jejž rozmar zničí, první urvou vzdechy, než zulíbat jej milencův smí ret, ať z přítelovy prýštíš čisté hrudi, jak skalní pramen tvrdé ze stěny, a otáčíš mlýn našeho osudí, jejž duše nadějí v nás kojeny si zbudovaly drahým ruky stiskem a obejmutím, slzou žalostnou, ať ohněm planouc rodným nad ohniskem [222] z matčina srdce září milostnou nás z ledu v mužnou ručej proměňuješ, či v povídačkách staré babičky vše krásy bájí do duše nám snuješ, či chůvy žvavé obzor maličký svým vlídným slovem proměňuješ v světy – v té tisíceré žití podobě ty ve vlasech vše jara majíc květy se v chýžích směješ, truchlíš na hrobě, i ve žaláře klenbu šeraplnou ty mříží vnikneš jako jara dech, tam zaplaneš nám v tváři světla vlnou na řasách slzu, těchu na svých rtech – ty sne, jejž celé lidstvo nevysnilo a neprohloubí nikdy, moře pláň, v níž celé kouzlo ráje zrcadlilo! Ty v zoufání nám vírou zdobíš skráň, ty ve smrti nám v ústa požehnání, a v srdce vkládáš nejkrásnější skvost, ty královno, před níž i Bůh se sklánísklání, jenž všechněch jiných zákonů je prost, ty sestro, družko, milenko i matko, jak ve tvých teplých loktů objetí je srdci každému tak náhle sladko, že křídlem svým i hroby přeletí? 223 Ty květe ráje ze všech nejkrásnější, ty svatý proude věčné přerody, jenž šumem svým svět v pokoj ukonejší, v nebeské krásy věčné pohody, kdo před tebou by rád as neuklonil svou šiji tvrdou, z ruky nepustil meč pomsty, s nímž se za svým vrahem honil? Kdo odpustit by nechtěl ze všech sil a z celé duše tam, kde v prach jej stlápli, a v jeho pohár, blahem vzkypělý, mu třeba sterou krůpěj jedu kapli? Ty nejpřednější v nebi anděli, až hlava má, již věnčí trní zkázy své v čelo vtlačivši jí ostny zlé, vše se světem již zruší blahé vzkazy a v hrob své tady skryje pobledlé, já z rakve ještě volat budu: „Ty svaté spásy slunný paprsku, mé požehnání prostřed věčných trudů ti z šíré tmy smutného okrsku na věky zníti bude jako hymna, a každý duch má slova uslyše ta vroucivroucí, čistá, ryzí, přeupřímná, je zlatým pérem v hruď si vepíše!“ 224