SIROTEK.

SIROTEK.
Už to slunce zapadá, tmí se boží zahrada. Zkvetlé růže potají sladkou vůni dýchajídýchají. A ty velké fialy jakby na mne kývaly... Zdřímla v nebi oblaka, hnízdo čeká na ptáka. Jak je země daleká, na mne nikdo nečeká! I já půjdu, půjdu spat, a snad se mně bude zdát o matce, jež ve spaní teď se ke mně přiklání 19 a rukama drahýma hladí mne a objímá, a pláče v můj tichý sen, že jsem všemi opuštěn. 20