Květ pokoje.

Květ pokoje.
Již jeseň šerá zde. Co vesna ošatila, ta žena marnivá to prohýřila rázem. Strom k smrti umdlený svůj oděv skládá na zem, by hlavu schýle v tmu, co duše jeho snila za zimy, ptákům moh’ na jaře povídati. Juž málo světla nám a den se valem krátí. Vkroč tichý na hřbitov! Na svadlém sedí hrobě dvé divných milenců – to s Podzimem Smrť bledá. (Však ten je vidět smí jen, komu srdce nedá za noci usnouti.) Hle, kterak kynou tobě: ,Pojď, z květů posledních, co nám zde ještě zbyly, si vezmi do rakve též jeden kvítek bílý!( Tak tiše, bez slova my tři jsme tady stáli, já, Smrť a Podzim ten, a jiný život žádný. A zdali stranou kdes z těch hrobů pohled zrádný přec zíral, nevím sám. Ty rovy opak děly. Neb v tom jich kouzlo jest, že klidně smí tam spáti to srdce ubohé, jež všecko v světě ztratí. [21] Však bože – nevím, čím tak náhle duše plna... jak vůní kouzelnou, až z očí slzy kanou. Mně jest, jak byla by má duše čistou pannou, jíž k nohám sedá pták i květ i proudu vlna, na niž jen tajemně se dívá slunce z mraku, a v noci hluboké Bůh svatý ze oblaků. Leč odkud vůně ta? Já zpytuju kraj celý, jak dovolila mi jen mlha šedá, hustá, však kam se obrátím, jen temno kterak vzrůstá mé zraky zimničné tu kol a kolem zřely. I lomím rukama – až Smrť s Podzimkem vstaly a do tmy tajemné mi tiše ukázaly. Tam v koutě pučel květ, poslední ještě zbylý u hrobu zašlého, jehož se každý bojí, a kde jen Pokání jak strážný anděl stojí. Mním „Pokoj“„Pokoj“, nazvali na světě ten květ bílý. A přísahám to dnes i na smrtelném loži: ten květ byl jako duch a voněl vůní boží. I skočím k němu blíž a vztáhnu ruce obě pln touhy palčivé; leč vůně těžká, cizí tak opojila mne, že všechno zrakům mizí – – ba nevím ani sám, jak dlouho spal jsem v mdlobě. A procitnuv jsem zřel, že prchla léta mladá, a po desáté juž že svadlé listí padá... 22 Smrť vedle s Podzimem se na hrob usadili, já kalné zraky zved’ a mrtvě kol se díval; květ těžce voněl zas a zas se v mlze skrýval, jež hustá byla tak jak rakve rubáš bílý – co zbývalo mi tu? Zrak těžká kryla řasa, zde vedle květ a hrob a žádná, žádná spása. Tu z očí přívalem jak slzy dolů spadly, i na Smrť skanuly. Ta za ruku mne vzala a blíže vedla mne a na květ ukázala tak smutný, mrazivý a na polo juž svadlý. „Zde vezmi –“ šeptala, „po čem jsi život celý jen prahnul –“ při slovech těch se jí rety chvěly. A já jsem děl: „Kdo řek’, že nade vše mi drahý? Zde čeká na mne boj a zápas bez pokoje, a jestli opustí i síla rámě moje, přec pevná vůle má a kovové mé snahy se tobě nevzdají. Já vím, že padnu jednou, a mrtvou hlavu mou že k žití nepozvednou. Však vím též, z hrobu jen že rajský květ ten pučí, že hrob ten nemá víc než jeden květ ten bílý, že květ ten nemá víc než jeden hrob ten milý – slyš: „vzhůru do boje!“ vzduch všechen kolem zvučí! Viz, prosím: zůstaň mi ty v lásce svojí věrná, vsaď na můj hrob ten květ, až noc mne pojme černá!“ 23 Květ v mlze zmizel již – smrť stála beze slova, a já jsem spěchal v boj; ten květ vždy vidím pláti. Já vím, že na hřbitov se krok můj zase vrátí, já vím, že přísahu tu Smrť v svém srdci chová, a že až ulehnou se mnou mé všecky síly, že zkvete na hrobě mi ten květ míru bílý. 24