Příměří.

Příměří.
Blahé teplo! Ve tvých poutech k druhu druh se tiskne rád! Zářné světlo! Ve všech koutech chvění tvé zřím v plesu vlát. Vedle krbu kolem stolu jenom k sobě všichni blíž, zapijme dnes lidstva spolu odvěké té bídy tíž! Kde jsi, soku, nepříteli? Pojď jen směle přes náš práh, polibek tě čeká vřelý, odpuštění dojde vrah. Kdo jsi sám a bez úlevy, přisedni sem mezi nás! Nemáť nade syny Evy dnes mít moci hlad ni mráz. [28] Nechať vínem vzproudí zase v srdci stará, černá krev, v bratrském tom hodokvase nechať zmizí zášť i hněv! Pryč, vy báje, retem lkavým jež kdy šeptal chvějný ret, jediným že hrobem tmavým jesti ten náš širý svět. Ahasvere, Kaine, Leare, které mijí hrobu skryt, jimž nedáno v zemi šíré kam svou hlavu položit – Nezírejte zkrvavělým okem z temna v jizbu k nám, také pro vás srdcem vřelým úlevy a těchy mám. Mnohý z nás, tak stejně bídný, vaší trýzně rodný brat, hledá marně koutek vlídný, kde by mohl dokonat. Nezhynulo vaše sémě – běda! stále poznovu vaše bída v lidské plémě klade svoji obnovu. 29 Přec však člověk jednou v žití rád se sprostí vzdoru pout, každé srdce touhu cítí na druhém si spočinout. A kdo jindy sám šel světem, dnes se k druhu uklání, a kde chvěla kletba retem, dnes jím chvěje žehnání. Slyšte – co to vane vzduchem? Zní to smíru hodina, že jsme všichni bratry duchem, srdcem – jedna rodina. Ahasvere, Kaine, Leare, zmizte za svou oponou, vaše nářky, kletby syré v zvucích varhan utonou. „Narodil se“, zní to vzduchem, smíru bije hodina, lidstvo jesti bratry duchem, srdcem – jedna rodina. Psáno v noci štědrovečerní r. 1883.
30