Hruše.

Augustin Eugen Mužík

Hruše.
Stará hruše jako duše smutná, tichá, sotva dýchá, – stařena, léty nad hrob schýlena. Přece v máji v českém kraji v slunci, písni, květů třísni blaze je! Hruše v květ se oděje. Motýl, včely přiletěly v zvučném roji. [36] Hruše stojí ztichounka, oddychá si zlehounka. Ptáci hraví hnízda staví drobným dětem. Listím, květem vlídně je stará hruše zakreje. O červenci přijdou ženci s potem v čele. Hruše stele stín jim v dar, sama hlavu noříc v žár. Potom v polích pustých, holých smutno všudy. Kraj je chudý... V podletí i ti ptáci odletí. 37 Zima hruši studí v duši. v sněhu moři hloub se noří do kola, jako v rakvi mrtvola. 38