Ztroskotání.

Augustin Eugen Mužík

Ztroskotání.
Ó hrůzo bouřných ztroskotání na smrtonosné mořské pláni, kde tmavý hrob se s hůry sklání, kde černé, dravé podsvětí na svoje číhá oběti! Hle, racek křičí, stěžeň úpí a v palubu se voda kupí a vlna tříská mrtvé trupy, toť soudný nastal náhle den – nač myslí bědný plavec ten? Na drobné ručky kolébané, na slzu, která na ně kane, na oči, na krev uplakané a prázdné místo u stolu, kde sedávali pospolu... [62] A na tu první hroznou chvíli kdy dětinný ret ptát se pílí, kdy přijde domů otec milý, a na Boha, jenž v nebesích zří ku hře děsné něm a tich. 63