Na Karlově mostě.

Augustin Eugen Mužík

Na Karlově mostě.
Tam pozdní za noci spí tvrdě soch těch řady, nad tůní závratnou se mlčky nahýbají, ve pláštích kamenných se dumy věků tají a zapomenuté jak dobou, stojí tady. Pod nimi hluboká a temná řeka hučí si tajeplnou báj, již nikdo nepochopí leč ten, kdo na věky se s bolem svým v ní stopí a jehož soucitně jme ona do náručí. Ze prázdna obzoru jen jedna hvězda bílá se dolů schyluje a její pablesk v hloubi se noří do řeky, tam s chmurami se snoubí a větší ještě tmu kol kolem rozestýlá. Břeh, město, řeka, splav a s hora nebe tmavé a v dáli mostů dvou svítilny mdlé a rudé, vše jako z jiného to světa zjevy, všude jen stíny podsvětí se rodí a mrou mhavé. [64] Teď nový, temnější se stín přehoupnul s výše – slyš... temný pád – šum vln – a výkřik nocí pustý. To přelud byl a sen. Hrob zapomnění hustý se znovu uzamknul. Noc dál se valí tiše. 65