Výkřiky.

Augustin Eugen Mužík

Výkřiky.
V těch nocech světlých, bez hlesu kdy dřímá jak mdloby tíhou slzavý dol země, a jenom chladné, necitelné hvězdy kol prázdnem prostoru se rozhlížejí, v těch nocech černých, bez hlesu kdy dřímá jak smrti klidem slzavý dol země, a jenom těžký mrak jak hrozný démon z tmy pusté ve tmu pustější se šíří: Řev jakýs divý tehda vstoupá vzhůru jak poraněný orel smrtným vzmachem a bije v nebe, jeho zkrvácený spár třese rájem v zoufanlivé křeči. Jsou výkřiky to denní lidské bídy, jest šílený to nářek různých tvorů, jenž spravedlnosti se dovolává, a právo hledá, proti křivdě horlí. [83] Leč brána nebes zavřena, a hluché jsou stráže její... Dolů, dolů zpátky po křídle schromeném! Jen trpět nutno, ni žít ni mřít, však obé dál a věčně! 84