Ruce a ručky.

Augustin Eugen Mužík

Ruce a ručky.
I. I.
 Ó ručinky hladké, růžové, sněžné, útlé a andělsky něžné, kam jste se poděly, žaluji Bohu – zapomnít zdali vás mohu? Jako dva motýlci drobní májových dnů mladostí zdobní kroužily, vířily v tichounkém letu na podiv celému světu. Otcovo těžké, nevlídné čelo před vámi skrýti se chtělo – marno: je motýlek obletoval a hladil a pudil mu smutek i žal. A matčiny hluboké vrásky – brázdy to lopoty, starosti, lásky a útrap údajů, surových let byly jak vábivý motýlku květ. [102] Na nich on houpal se, věšel tak milo rozkošné to a půvabné bylo! Hrály jste, vířily prstíčky vy jako ty peroutky motýlkovy. Drobounkou žilkou tu běžela krev tak jako šťáva útlounkých cev kvítka, jež v tišině prosté neznámé, šťastno kdes roste... II. II.
 Ale tu, běda, již přiklusal čas, motýlka úpal sžeh’, mráz, povadnul, shruběl útlý ten květ údery dvaceti let. Nalehl život a potřeby všední, nouze se většila ke dni, jakže teď jinak, než pracovat, lopotit v stálý, horečný chvat? Bída a všednosť, dva lační chrti, buď ty je, neb oni tebe zdrtí! Pracuj a trp až dokud ti dech: hrob jen ti jist je z illusí všech. 103 Illuse! Illuse! Rozkošné jitro... ale mé od včera hladoví nitro, nemám ni sukénky, šátek pln děr sotva mne ošatí večerní šer. Ani již píseň se neozve víc – zašla, jak skřivánků na tisíc když počne divoký severu chvat, na hrob mých rodičů šla ona spat. A přec ty, Bože, víš, říkají dosud, že prý si sama svůj spravuji osud – jenom prý chtít – zlata hned měla bych, ale to, Pane, byl by hřích! III. III.
 Těžko je státi, kde uklouzla noha, a já jsem nadarmo volala Boha. Dalekoť on kdes, neslyší, sám... Stiš se, mé srdce, já nereptám. Do vlasu pozvolna padá mi jíní, stáří mé líce rukou svou stíní, přebude, zabude záhy mne svět jako ten polní zašláplý květ. 104 Ruce mé, černavy, hruby a sprosty, mozoly jejich jsou hosty. Krvavé mozoly pálí mne v dlani, stráví mé bdění a budí mne v spaní. Ruce mé, svadlý a schátralý list, osudy života možno z nich číst. Svadlý a schátralý jest tento list, ale ne zkálený, vezdy byl čist. Já nejsem jediná – tisíce nás, jako kdy květnici popálí mráz, umřeme, pomřeme, šachta náš hrob, nebude na něm zlacených zdob. Leč snad jen z jara že stará ta hlína v listí se oděje planého vína, v žlutavý blín a divoké býlí – kříže stín sotva na ni se schýlí. Ty ruce mi složte pak v poslední kříž, budou se modlit tak za hříchů tíž. Nebuď vám stydno jich – schátralý list, ale on, pro Boha! vezdy byl čist! 105
Básně v knize Květy polní:
  1. KVĚTY POLNÍ.
  2. Vzdechy.
  3. Dějiny a člověk.
  4. Já viděl...
  5. Jízda nocí.
  6. Tobě.
  7. Nocturno.
  8. Elegie.
  9. Duma na hřbitově.
  10. In memoriam.
  11. Květ pokoje.
  12. Svatá četa.
  13. Příměří.
  14. Útěcha v práci.
  15. Jitřní zvon.
  16. Hruše.
  17. Romance jarní.
  18. Bříza.
  19. Čapí hnízdo.
  20. Ticho sváteční.
  21. Nápis.
  22. Bludné duše.
  23. Vlna.
  24. Heliopolis.
  25. Dub a palma.
  26. Dvě koruny.
  27. Smrť a Život.
  28. Ztroskotání.
  29. Na Karlově mostě.
  30. Perdita.
  31. Na kříž!
  32. Dvě cnosti.
  33. I. Nic živého, ni pták, jenž větev chudou
  34. II. Usni, zamkni oči, drahé dítě mé,
  35. III. Těch zimních větrů smutný sten
  36. IV. Kdo jsi nenatrhal sobě
  37. V. Umřeme, umřeme! Z našeho těla
  38. Výkřiky.
  39. Děti.
  40. Pole chudých.
  41. Píseň tuláka.
  42. Žně chudých.
  43. Pozdní klas.
  44. Modlitba.
  45. Nocturno zimní.
  46. Ruce a ručky.
  47. Kříž na vsi.
  48. Odkvetlá.
  49. O půlnoci.
  50. Přede dnem.
  51. Nový rok.
  52. Vidění.
  53. Památce Vítězslava Hálka.
  54. Naše palladium.
  55. České jaro.
  56. Ti zníti bude...
  57. Dub a lípa.
  58. Starý prapor.
  59. Duma na husitském bojišti.
  60. Zahučela země.
  61. Píseň o haleně.
  62. Duma na Bílé Hoře.
  63. České vánoce.
  64. Na rodné nivě.
  65. Musa dolorosa.