Duma na husitském bojišti.

Augustin Eugen Mužík

Duma na husitském bojišti.
Jako hřbitov dávné minulosti, na němž pouze v noci duchové střežíce svých těl setlelé kosti stanou ještě v tiši hrobové, tak mým zrakům v podvečerním přítmí plný smutku kraj se jevil v hled, až i jakés tajné bázně cit mi ve prsou svou peruť zvolna zved. Zřel jsem kol, leč smrtelné mé zraky nepostihly noci tajemství. Temno všudy. Pouze skrze mraky jediná se bledá hvězda stkví. Kdesi v dáli slyšeti psů lání, chladný vítr vůni jeseně bez oddechu po krajině shání, smutnou píseň zvučí stlumeně. Dumný zpěve ztraceného kraje, tichý vzdechu věků ze hlubin, [133] zdali vaše dumy, sny a taje pochopím já, okamžiku syn? Ve svůj smutek, v staleté to hoře, v tichý stesk a tajemný svůj bol šerý kraj ten svoji duši noře nevšímá si, kdo tu projde kol. Přišel poutník, postál krátkou chvíli, ronil slzu, pak se dále bral, zašel v dáli, v temno svého hrobu zanes’ žití znoj a srdce pal, přišel jiný sem zas po staletí, nevítá jej nikdo ve kraj ten, aniž brat mu do náruče letí, brat, jenž dávno spí již mrtvých sen. A přec v temném, tichém moři času jeden proud zde vířil bouřlivý, k bujnému se sešli hodokvasu Smrť i Děs ti hosté žízniví. Zde v tom dole na bratrství pili lidské krve plné poháry, ke slavnosti sobě zanítili klidných vísek rudé požáry... Nyní ticho... Zbroje z ruky klesly, rezaví zbraň, ruka práchniví, 134 jenom v noci výkřiky a hesly po staletích vzduch se ještě chví. Zdá se posud, jak by šedé skály, borů, stromů, keřů tmavý roj jako hradba vozová tu stály, jako cepník, vztýčen v strašný boj... 135