Píseň o haleně.

Píseň o haleně.
Tobě, tobě píseň moje chudá zvučí jako prosté vísky zvonzvon, šate český, prostý jak ta hruda, na níž děd můj vzal svůj vznik i skon. Na ní on se zrodil, po ní chodil směle, hrdě, zpříma jako pán, do ní sémě nadějí svých hodil, do ní též byl posléz zakopán. Nechať vroucí družby ples mu kývalkýval, neb jej štvaly nenávisť a zášť, děd můj mlčky srdce svoje skrýval v hrubý ten a neprostupný plášť. Přišel kupčík, mluvě řečí cizí, chtěl mu moc a česť i zlato dát. aby zapřel zvyky svoje ryzí, odložil svůj prostý mrav i šat. [138] Aby spodlil starou duši svoji, aby zapřel krev svou i svůj rod, v šatě modním, vetchém, těsném kroji drahé mluvy vlastní zbavil plod. Tu prál děd: „Pryč od našeho prahu, nech si zlato, hedváb, lesk i klam, pryč jdi, dále, zálesský ty vrahu, jáť tvé dary příliš dobře znám, Jdi, já smetu prach i sled tvé paty, slib tvůj nic mi, hrozba tvá je dým, vari od nás, ďáble věčně klatý, sice halenou tě zardousím!“ Tobě, tobě píseň moje chudá zvučí jako prosté vísky zvonzvon, šate český, prostý jak ta hruda, na níž vzal můj děd svůj vznik i skon. 139