Památce Karla Havlíčka Borovského.

Památce
Karla Havlíčka Borovského.
Vzešla hvězda na východě, ploula tiše po nebesku, ploula, – však tu v polou pouti, bouř a blesk jí stavil stezku. Vzešla hvězda na východě, jasná, tajemná to zoře, nad hlavami lidu ploula, zřela strast i jeho hoře. Nebyla to hvězda chladná, a byl syn to chudé vlasti, lásky plný pro své bratry, citu pln pro lidu strasti. – Stojí jinoch v pražském chrámu, chrám svatého Salvatora, v kůru pějí zbožné žalmy a sbor přizvukuje s hora. 237 Bledý jinoch o sloup opřen, ponořen je ve svět jiný, v duchu dlí u drahé matky, slaví jeji zrozeniny. Na duši mu matka tane, dobrá, tichá, věk ji tíží, starostmi jíž poshrbena...... tak se mu stín její blíží. Vítej, drahá dobrá matko, Bůh Ti slastmi pokryj skráně, bude Syn Tvůj, kde tvé srdce, bude syn Tvůj knězem Páně. Tobě matko vším povinen, tvůj jsem duší, tvůj jsem tělem, povedu lid nebesům vstříc, budu lidu kazatelem. A co takto šepotá si, v prach se kloní snivým čelem: velebný tu, mohútný stín stane před ním v hávu skvělém. Čelem ční ku klenbám chrámu, skráně myrtou ověnčené, sněhobílé ale roucho krví srdce zkrvácené. 238 „Nelekej se, snivý hochu, ztiš se v srdci rozechvělém; za kněze chci já tě, synu, mým ty budeš kazatelem. Já jsem vlast tvá, já jsem matka, v slávě, v slastech, v strasti velká, já jsem uštvaná vlast tvoje, velká, velká trpitelka. Dej sem srdce, dobrý hochu!“ A náš jinoch v ňadra sahá, vyrve srdce z útrob těla: „Zde mé srdce, vlasti drahá!“ „Ty máš matku, stařičkou sic, musíš ji však v obět sklásti!“ A náš jinoch hořce splakal, však i matku dal své vlasti. Slast„Slast rodinná až tě najde, – zaruč se mi vlastní rukou, – že mi ženu, že mi dítě, v oběť dáš, byť s vlastní mukou.“ Pozachvěl se tichý mladík strašlivou tu cítil muku: slza v očich leskne se mu, však již podává svou ruku. 239 „Sebe sám mi, krev svou mladou, jaré dáš své živobýti!“ Mladík nad sebou sám spakalsplakal, a dal v obět – mladé žití. „A teď jdi již mezi lid můj, na ty slávy rozvaliny, budiž lidu kazatelem, ku slávě veď moje syny.“ ***
Vše hlucho, mrtvo bylo v české vlasti, na lidu ležel utrpení věk, tu zaleskla se hvězda na východě, před zraky lidu stál tu Havlíček. „Povstaňte bratří, poznávejte sebe, v otrocké není už Čech obuvi, již vstaňte bratří, a kdo v oběť padne, hrob jeho buď nám archou úmluvy. Hrob jeho buď nám zřídlem velikosti, a k činům slavným – podnětem, aby se Čech zas z bláta sluhy povznes’ a zaleskl se opět před světem. 240 Vždyť hrob nám usoudili v našem mládí, dokazujíce, že jsme přestaří: nuž dobře, rozumem jsme praví starci, rázností však mladíci bujaří. Praotcové již znali krváceti, za drahý domov žití v obět klást, dovedli vrahův pikle podvraceti půl světem jako hračkou třást. Dovedli vymítati smetí z vlasti, smejčit od Krkonoš až k šumavěŠumavě: hoj byli bychom špatní jejich vnuci, kdybychom nešli též tak po slávě. My nejsme bohudík již žádná sekta, my národ jsme tři – milionový nuž, kdo má chuť, ať počítá si nás, a ať nám válku vypoví. My chceme a že nepopustíme, Bůh to ví; přislibujte si, poroučejte si nám, vyhrožujte, – Čech vlast svou nezradí. Takto hřměl k lidu vyvolenec Páně, a národ probudil se a – vstal, vstal, stojí posud, byť i vůdce první, první bojovník Karel – v hrobě spal. 241 Tak stojí posud statný národ český, nad hroby vůdců, u arch úmluvy, a syn za synem, Čech za Čechem v boj jde, byť ho i čekal žalář – okovy. Ó nedivte se, pánové, už Čechu, proč slavnost za slavností odbývá, když boj mu odchoval sbor mučedníků, snadno se památka jich slavívá. Jinak Čech nemůž’ říci, že už dospěl, než když to tisícové vysloví, a proto jdi již po vší vlasti hlase: „sláva buď Havlíčkovi Karlovi!“