Pohádka o zakletém princi.

Pohádka o zakletém princi.
I byl Vám jednou – dávno před lety na světě princ kdes – a byl zakletý: k čemu byl zaklet, rád bych pověděl, kdyby to celý svět už nevěděl. Jen tolik řeknu, že vždy zapíral, když se ho někdo na vlast jeho ptal, a že se zapýřil a ulekl, maje to chudák za posměch, tvrdo-li se, že je – Č – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl – – a řek-li jsem, nás to vada všech: by vsadil bych se, že ten princ byl Čech! Princem však byl a skoro řekl bych, to že byl největší snad jeho hřích: neboť že k slávě vládce zrozen byl, sousedkám všem se notně zalíbil. Každá naň očkem touhy mrskala, až si ho – slyšte – němá získala. 285 Svobodník náš tu ani necekl, a aby němé stal se lahodným přestal být, chuďas na vždy svob – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd. Po oddavkách těch nastal slavný kvas, prince musel tančit z lásky, jako ďas; proč by netančil, když mu pískali, pranovou notou, jak ho získali! Tančil, že klesl již a slabý byl, anť si již doma hudbu oblíbil. A když se ku spánku pak utekl, tuť, aby po dvě stě let nezíval zvanec i nezvanec mu odzp – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl – – atd. A když se prospal a zas probudil, vytřel mu zrak ten, kdo ho obludil, opláchli ho, a skutkem i slovem svědčili, že tu není domovem. I uvěřil jim, vzal svých švestek pět trumpetku, housle, flautu, klarinet, a když se za šumaře převlekl, šel vlast svou hledat v dalnou cizinu a hraje jiným a tře miz – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, a řekl-li jsem, nás to chyba všech, ba vsadil bych se, že ten princ je Čech! 286 A že má toulání již ve zvyku, brávaj’ ho, aby tvrdil muziku: když někde chce kdo ze sna vstát, nebo si bez taktu též „solo“ hrát. Tu šumář náš je zbojcům basistou, že pískaj’ jak před Žižkou flautistou, a navždy mlknou, jak by usekl: když pak je konec tomu koncertu, musí princ – šumař s práznou ku čer – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd. Někdy si arci tiše vzpomene, z jak slavného byl vzešel plemene, předkové jak se v slávě vzhlíželi, a tu se obyčejně rozželí. A v skrytu pláče, krutý duše žal, Bůh však uchovej, aby naříkal, aneb si nahlas aspoň odhekl: snáší vše jako v starém zákonu nejtišší z velkonočních bera – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd. Tak to jde s princem od sta ku pěti; – hezká to pohádečka pro děti, kterou však vyprávět dál nebudu, nechaje prince jeho osudu. 287 By ale aspoň v tomto století zbaven byl osudného zakletí: potřebí jest, by národ poklekl a k nebi zaslal svorný jeden vzdech, aby se zrodil velký muž a – Č – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, a řekl-li jsem, povinnost to všech, neboť princ pohádky mé – jest – ach – Čech!