ČESKÝ MASOPUST.
Ad. Heydukovi
Když u českých knížat stolce
usadili pána Holce,
tehdy byl ten zlatý čas –
za halíř byl piva máz.
Hoj, jak tenkrát v Čechách bylo!
V pokoji se, blahu žilo,
muziky až do rána,
každá děva zondána.
Neboť hochům bylo hledět,
aby nezůstala sedět
jediná, a každou hned
švarný junák v kolo ved.
Ach, ty doby starodávné –
muziky to byly slavné,
zpívat, tančit celou noc
zákona tak velí moc.
[7]
Šněrovačky zlatem plály,
modré, rudé pentle vlály
každým sálem nejinak
než jak v poli chrpa, mák.
A ty holky zpívávaly
koláče kol házívaly
hudcům švarným, chlapcům všem:
„Spusťte v kolo, hoši, sem!
Hejbejte, se kosti moje,
však mám doma ještě dvoje –
nežli všecky rozbiju,
snad dost tance užiju.
Proč pak bych si neskočila,
když jsem dosud jako víla –
budu taky v koutě stát,
až mně bude šedesát!...“
A tak v kole mladá chasa
rejdí, zpívá, výská, jásá –
náhle, kde se tady vzal,
s paní králkou sám pan král.
Jak je hoši uviděli,
do sálu je uváděli,
hudci jako jeden muž
spustili hned slavný tuš.
8
Pan král s králkou stoupli v kolo,
hoši křikli: „Solo, solo,
novou polku čarovnou
panu králi s královnou!“
Housle sviští, basa bručí,
cimbál cinká, dudy hučí,
tympán v zadu zanotízanotí,
jako hrom kdy rachotí!
Jenom hezky břitkou, ráznou!
Pan král rád má kolomaznou –
paní králka, hejsasa,
boky sobě natřásá.
Král jen pustil králku svoji,
nejšvarnější hoch tu stojí,
do kola s ní zabočí,
až se hlava zatočí.
Krále vítá mezi sebe
děvčat roj jak svaté s nebe,
zve jej na rosoličku,
ještě sladší hubičku.
Ode dne tak ke dni stále
za příkladem svého krále
v nový tanec, krok a skok
žije lid ten rok co rok.
9
Až tu jednou poslán z Říma
u muziky stane zpříma
jako přízrak černý mnich.
Rázem všechen tanec ztich!...
A mnich dí: „Ó, pane králi,
zdar buď s tebou, pokoj stálý,
hojnost měj a blaho, klid
ty i všechen český lid.
Neboť známo od jakživa,
s pokojnými dobře bývá,
radost, čisté veselí
k dobrým jen se přátelí.
Ale přec to není hezké,
mít v té šťastné zemi české
ať je svátek, nesvátek,
nedělní jen kabátek.
Sic náš Pán, když světem chodil,
apoštoly s sebou vodil,
veselil se také rád –
ale zachovával řád.
Tak, ač rád jej každý hostil,
čtyřicet on dní se postil,
od té doby celý svět
půst má též dnů čtyřicet.
10
Jenom tvoje země celá
jak by nad Pána to měla,
v stálé žijíc radosti
nikdy, ach, se nepostí.
Od Vánoc až po tři Krále,
přes půst svatý dál a dále
přes dny slavné Velkonoc
pekelná vás pudí moc.
Do skoku jen, tance víru.
Tak-li ctíte boží míru?...
Tož už taky řádu dbej,
v půstě tanci výhost dej!“
Zamyslil se král, tu stojí,
divné dumy v něm se rojí,
pak skráň hrdě zvedne zas,
a jak zvon zní jeho hlas:
Tedy vhod to není Římu,
my že věrní domácímu
mravu jako v rodině
bavíme se nevinně!
Vari vari, bloude starý,
marny zde tvé ducha dary,
jako bych já neznal líp,
kam tvůj míří um a vtip!...
[11]
Ne ty hříchy satanáše,
radost jen vás pálí naše –
vždy vám trnem v oku byl
český ples a kratochvíl.
Dobře známe vaše dílo – –
milé by vám to jen bylo,
by, kde žije český lid,
hřbitova jen vládl klid!
Ale slyš, co všechen český
lid ti ústy mými dnesky –
dí a s tebou takou teď
dává Římu odpověď:
Jak ten český granát pravý
v žárném slunci žhavý, hravý,
tak je ryzí ten náš skvost –
milá česká veselost!
Sobě stačí, sobě sluší,
cizí radost neporuší,
tomu, práv kdo, poctivý,
ani vlásku nezkřiví.
Bodejž ona v jarém květě
byla vždycky v celém světě,
pak by svět ten rájem byl,
o jakém náš Pán kdy snil!...
12
Bodejž v mojí domovině
jako dítě v matky klíně
čistá radost bezděky
domov měla na věky!
Ví to Bůh, mně toho líto,
ale když vám překáží to,
staven budiž tance let
na dnů postních čtyřicet.
Ale za to, přísný kněze,
nežli přijde dnů těch meze,
veselí má naše růst
po celičký masopust.
Nežli jako rakev šedá
popeleční přijde středa,
jež nám věstí zmar a hrob,
veselme se dvojnásob.
Rozkoší zpit, tancem zjařen,
veselostí čistou dařen
jako k tanci hochů sbor
buď, můj lide, všemu vzdor!
Ať ty všecky války, boje,
jež máš vésti bez úkoje,
jsou jen hravý tance let,
divem plní celý svět!
13
Já též jednou, smutný brachu,
obrátím se v hrstku prachu,
ale po mně ten můj lid
dál a dále bude žít.
Zůstane zde po vše věky
na svých vrahů zášť a vzteky,
lži a šalbě na úkor,
peklu, Římu vzdor a vzdor!
A teď vari, černý ptáku,
učiň místo rejdováku –
a ty, chaso, v tance rej,
vesele se k dílu měj!“
Svistly housle, zahřmí basa,
do kola se žene chasa,
ať kdo mlád a ať kdo stár,
jako šílen každý pár.
Napřed s králem králka víří,
s nimi páni, bohatýři,
vladykové s kněžnami,
jaří hoši s pannami.
Celý dvůr od purkrabího
do sprostého podkoního,
zeman, sedlák s podruhem
do skoku druh za druhem.
14
Žebrák odvrh’ mošnu svoji,
a již víří v plesném roji,
s babkou svou kmet stoletý.
tancem hnou se v zálety.
Housle bzučí, basa bručí,
cimbál zvučí, dudy hučí,
a mnich stojí opodál
jak dech jara kol by vál.
Velcí, malí, mladí, staří
jako když se v kotli vaří –
jeden chumel, žár a krev,
jeden skok a jeden zpěv!
„Do kola a do kolečka
statný žnec a švarná žnečka,
nedbejme, že na nás kdes
Smrt snad čeká s kosou dnes!...“
Tak to rejdí, skáče, víří,
jako v podzim suché pýří,
motýlů jak pestrý lem
na palouku květnatém.
Jásot, výskot výš se nese,
hospoda se celá třese,
ale dále, dále v ní
zní to v tance víření:
15
„Do kola a do kolečka
statný žnec a švarná žnečka
nedbejme, že na nás kdes
Smrt snad čeká s kosou dnes!...“
Venku v půlnoc pustou, šerou,
mrtví ze hrobů se derou,
holé kosti do boku,
dlouhé hnáty do skoku.
A již točí se a kroutí
jako vichrem suché proutí
a tak pějí: „Mrtví ven,
v kolo také chutě jen!
Smrtholka, ty fidli, fidli,
všechněm, kdo už v hrobě bydlí,
na dvě kosti skočnou hrej,
v jeden tanec, jeden rej!
Do kola jen do kolečka,
Smrt ta chladná, přísná žnečka,
všecko v nás už zdusila,
ostrou kosou skosila.
Dnes však vesele se chechtá,
lidská touha též ji lehtá,
divou touhou opilá
ráda by si skočila!
16
Mrtví však jí jen se smějí,
ku živým se v jejich reji
blížit ona nesmí dnes,
kazit jejich bujný ples.
Hejbejte se, kosti moje,
jako v podzim listí roje,
zítra, hrobe, můžeš srůst,
ale dnes je masopust!
Ku předu tak, bez oddechu
v jednom roji, jednom spěchu
se živými mrtví v let,
celé Čechy, celý svět!“
17