ČESKÝ MASOPUST.

Augustin Eugen Mužík

ČESKÝ MASOPUST. Ad. Heydukovi
Když u českých knížat stolce usadili pána Holce, tehdy byl ten zlatý čas – za halíř byl piva máz. Hoj, jak tenkrát v Čechách bylo! V pokoji se, blahu žilo, muziky až do rána, každá děva zondána. Neboť hochům bylo hledět, aby nezůstala sedět jediná, a každou hned švarný junák v kolo ved. Ach, ty doby starodávné – muziky to byly slavné, zpívat, tančit celou noc zákona tak velí moc. [7] Šněrovačky zlatem plály, modré, rudé pentle vlály každým sálem nejinak než jak v poli chrpa, mák. A ty holky zpívávaly koláče kol házívaly hudcům švarným, chlapcům všem: „Spusťte v kolo, hoši, sem! Hejbejte, se kosti moje, však mám doma ještě dvoje – nežli všecky rozbiju, snad dost tance užiju. Proč pak bych si neskočila, když jsem dosud jako víla – budu taky v koutě stát, až mně bude šedesát!...“ A tak v kole mladá chasa rejdí, zpívá, výská, jásá – náhle, kde se tady vzal, s paní králkou sám pan král. Jak je hoši uviděli, do sálu je uváděli, hudci jako jeden muž spustili hned slavný tuš. 8 Pan král s králkou stoupli v kolo, hoši křikli: „Solo, solo, novou polku čarovnou panu králi s královnou!“ Housle sviští, basa bručí, cimbál cinká, dudy hučí, tympán v zadu zanotízanotí, jako hrom kdy rachotí! Jenom hezky břitkou, ráznou! Pan král rád má kolomaznou – paní králka, hejsasa, boky sobě natřásá. Král jen pustil králku svoji, nejšvarnější hoch tu stojí, do kola s ní zabočí, až se hlava zatočí. Krále vítá mezi sebe děvčat roj jak svaté s nebe, zve jej na rosoličku, ještě sladší hubičku. Ode dne tak ke dni stále za příkladem svého krále v nový tanec, krok a skok žije lid ten rok co rok. 9 Až tu jednou poslán z Říma u muziky stane zpříma jako přízrak černý mnich. Rázem všechen tanec ztich!... A mnich dí: „Ó, pane králi, zdar buď s tebou, pokoj stálý, hojnost měj a blaho, klid ty i všechen český lid. Neboť známo od jakživa, s pokojnými dobře bývá, radost, čisté veselí k dobrým jen se přátelí. Ale přec to není hezké, mít v té šťastné zemi české ať je svátek, nesvátek, nedělní jen kabátek. Sic náš Pán, když světem chodil, apoštoly s sebou vodil, veselil se také rád – ale zachovával řád. Tak, ač rád jej každý hostil, čtyřicet on dní se postil, od té doby celý svět půst má též dnů čtyřicet. 10 Jenom tvoje země celá jak by nad Pána to měla, v stálé žijíc radosti nikdy, ach, se nepostí. Od Vánoc až po tři Krále, přes půst svatý dál a dále přes dny slavné Velkonoc pekelná vás pudí moc. Do skoku jen, tance víru. Tak-li ctíte boží míru?... Tož už taky řádu dbej, v půstě tanci výhost dej!“ Zamyslil se král, tu stojí, divné dumy v něm se rojí, pak skráň hrdě zvedne zas, a jak zvon zní jeho hlas: Tedy vhod to není Římu, my že věrní domácímu mravu jako v rodině bavíme se nevinně! Vari vari, bloude starý, marny zde tvé ducha dary, jako bych já neznal líp, kam tvůj míří um a vtip!... [11] Ne ty hříchy satanáše, radost jen vás pálí naše – vždy vám trnem v oku byl český ples a kratochvíl. Dobře známe vaše dílo – – milé by vám to jen bylo, by, kde žije český lid, hřbitova jen vládl klid! Ale slyš, co všechen český lid ti ústy mými dnesky – dí a s tebou takou teď dává Římu odpověď: Jak ten český granát pravý v žárném slunci žhavý, hravý, tak je ryzí ten náš skvost – milá česká veselost! Sobě stačí, sobě sluší, cizí radost neporuší, tomu, práv kdo, poctivý, ani vlásku nezkřiví. Bodejž ona v jarém květě byla vždycky v celém světě, pak by svět ten rájem byl, o jakém náš Pán kdy snil!... 12 Bodejž v mojí domovině jako dítě v matky klíně čistá radost bezděky domov měla na věky! Ví to Bůh, mně toho líto, ale když vám překáží to, staven budiž tance let na dnů postních čtyřicet. Ale za to, přísný kněze, nežli přijde dnů těch meze, veselí má naše růst po celičký masopust. Nežli jako rakev šedá popeleční přijde středa, jež nám věstí zmar a hrob, veselme se dvojnásob. Rozkoší zpit, tancem zjařen, veselostí čistou dařen jako k tanci hochů sbor buď, můj lide, všemu vzdor! Ať ty všecky války, boje, jež máš vésti bez úkoje, jsou jen hravý tance let, divem plní celý svět! 13 Já též jednou, smutný brachu, obrátím se v hrstku prachu, ale po mně ten můj lid dál a dále bude žít. Zůstane zde po vše věky na svých vrahů zášť a vzteky, lži a šalbě na úkor, peklu, Římu vzdor a vzdor! A teď vari, černý ptáku, učiň místo rejdováku – a ty, chaso, v tance rej, vesele se k dílu měj!“ Svistly housle, zahřmí basa, do kola se žene chasa, ať kdo mlád a ať kdo stár, jako šílen každý pár. Napřed s králem králka víří, s nimi páni, bohatýři, vladykové s kněžnami, jaří hoši s pannami. Celý dvůr od purkrabího do sprostého podkoního, zeman, sedlák s podruhem do skoku druh za druhem. 14 Žebrák odvrh’ mošnu svoji, a již víří v plesném roji, s babkou svou kmet stoletý. tancem hnou se v zálety. Housle bzučí, basa bručí, cimbál zvučí, dudy hučí, a mnich stojí opodál jak dech jara kol by vál. Velcí, malí, mladí, staří jako když se v kotli vaří – jeden chumel, žár a krev, jeden skok a jeden zpěv! „Do kola a do kolečka statný žnec a švarná žnečka, nedbejme, že na nás kdes Smrt snad čeká s kosou dnes!...“ Tak to rejdí, skáče, víří, jako v podzim suché pýří, motýlů jak pestrý lem na palouku květnatém. Jásot, výskot výš se nese, hospoda se celá třese, ale dále, dále v ní zní to v tance víření: 15 „Do kola a do kolečka statný žnec a švarná žnečka nedbejme, že na nás kdes Smrt snad čeká s kosou dnes!...“ Venku v půlnoc pustou, šerou, mrtví ze hrobů se derou, holé kosti do boku, dlouhé hnáty do skoku. A již točí se a kroutí jako vichrem suché proutí a tak pějí: „Mrtví ven, v kolo také chutě jen! Smrtholka, ty fidli, fidli, všechněm, kdo už v hrobě bydlí, na dvě kosti skočnou hrej, v jeden tanec, jeden rej! Do kola jen do kolečka, Smrt ta chladná, přísná žnečka, všecko v nás už zdusila, ostrou kosou skosila. Dnes však vesele se chechtá, lidská touha též ji lehtá, divou touhou opilá ráda by si skočila! 16 Mrtví však jí jen se smějí, ku živým se v jejich reji blížit ona nesmí dnes, kazit jejich bujný ples. Hejbejte se, kosti moje, jako v podzim listí roje, zítra, hrobe, můžeš srůst, ale dnes je masopust! Ku předu tak, bez oddechu v jednom roji, jednom spěchu se živými mrtví v let, celé Čechy, celý svět!“ 17