PŘEMYSLOVCI.
Jak zabit byl, práh smrti překročil
ten čacký jun, co z prsou jemu dštil
jak rudý květ proud krve, ze všech žil
mu mladý život stékal –
před kruh svých dědů valný předstoupil,
jenž naň již dávno čekal.
Tu slavné krále zřel i knížata,
i kněžny, biskupa a opata,
vše jména žehnaná i proklatá
tu v sboru kolem vidí,
již na stolcích i trůnech ze zlata
los svého lidu řídí.
Ty stíny mrtvých otců přišly v chvat
zdroj poslední své krve uvítat,
kmen mladistvý, jenž jako bleskem sťat
se navždy k zemi zřítil,
a každý ránu tu jak též by pad’,
až v středu srdce cítil!
[56]
Jich šťávu zhoustlou on v svých žilách měl,
jich černou krví každý úd mu vřel,
pod velkou tíží potácel se, chvěl,
jich všechněch vin i cností,
on řetěz divných povah uzavřel,
jež hrob už nyní hostí.
Tu otec – v očích ještě vlády sen,
děd Otakar – tu, ve hruď proboden,
dál Soběslav, jenž nemoha snést den
si víčka pozastíral,
a Jaromír, v plášť temný zahalen,
jak v studu smutně zíral.
Zde Břetislav – jak zářivý meč plál,
tam Ryšavec se podlým chechtem smál,
a jak by v mračnu bílý měsíc tál,
tu světec Václav stojí,
a mnozí, mnozí – – jimi veden dál,
k Libuši, bábě svojí.
Ta sedí – v líci božství mrak i třpyt,
vlas šedý spadá v kalných očí svit,
a tělem jejím vlní bouřný cit –
toť svatých věšteb síla – –
dnes všickni mají před ni předstoupit,
jež nejstarší všech byla.
A zazněl sbor, jenž slzami se třás:
,Ó, bábo Libuše, zde vidíš nás.
57
Květ poslední hle, Morany vír střás’,
zpět v rodný klín tvůj padá.
Ó přijmi jej, to kvítí plné krás,
jež, ach, tak záhy svadá!
Ó veliká ty Matko, mír už měj!
Již k věštbám těžkou skráň svou nezvedej,
jak listí smet’ by divých bouří rej,
tak rod tvůj sražen nyní.
Ó odpusť nám, ó již nám klidu přej,
ať věčná tma nás stíní!
My žili v bludech, sváru, neřesti,
a záští, zradě, steré bolesti,
a vraždě, která cestu proklestí
si ku bratrově hrudi.
Kde, vlasti naše, sen tvůj o štěstí?...
Jak hanba nás teď studí!
Nešťastná země, kdo tě ochrání?...
Mha krve dále všecko zaclání,
my slyšíme jen matky rouhání,
kdy ztrácí navždy syny,
a zříme propast, v niž lid pohání
drak naší velké viny.
Co bude dál, zda poví nám tvůj ret?
Tvůj rod měl vládnout, dokud trvá svět,
tvůj rod je zrazen, vyhuben a klet,
58
tvá jará zašla setba –
v tmu černých věků kácíme se zpět,
ó kletba nám, ó kletba!... ’
I vstala Bába. Zřela na ten dav
těch zoufalých a milených jí hlav,
a slyšela těch hlasů temný splav
a zřela křeč těch oudů – –
a tkala všem jim v nesmrtelný háv
ten výrok božských soudů:
„Ó rode můj, vy děti bolů mých
a lásky, větší nežli každý hřích,
ač kletba stíhá dnů vás budoucích,
zde ukryjte se tiše,
má hruď, tak plná citů mateřských,
teď celá vaše říše!
Ach, mnohý z vás tak tupě, slepě žil!
Jak často v temnu viny zabloudil,
jak často cizích zájmů sluhou byl,
jen k slabým bratřím smělý – –
však jiní lidu svému ze všech sil
jste rádi v pomoc spěli!
Na cestě, jež vám bohy dána jest,
vám bylo břímě celé vlasti nest,
jmen vašich plane nesmrtelná zvěst
po dějích vaší země –
59
to odměna je tvá, to tvůj je trest,
ó ubohé mé plémě!
Co osud velký v kolébku vám dal,
ať láska, cnost, ať hříchů černý kal,
to lid váš v úděl z vaší ruky vzal –
s tím dále žitím bloudí.
Kdo zradil vlast, kdo lidu svému lhal,
jej věční bozi, soudí...
I zvážen bude každý jeho čin.
Jak chví se hrůzou mateřský můj klín,
však nesmrtelných bohů velí kyn,
vám nyní k soudu státi.
Vy půjdete buď v jas neb věčný stín,
svou odměnu tak bráti!
Vy dobří – lidu vděčnost splatí vám.
Vy děti zla – ach, lítost s vámi mám,
synové vášní, co vám v cestu dám,
kde stíny duší chodí?
Vstříc půjdete jen věčným výčitkám,
jež vaše vina rodí.
I budete si zapomnění přát,
svůj královský háv v zoufalosti rvát,
by zastřel vaší pýchy majestát
a vaše skvrny čela!
Z vás každý prostým mužem byl by rád,
jsa světu neznám zcela!
60
Však nikde klidu nebudete mít,
svědomí štve vás, na váš černý štít
jak jarní vody budou kletby hřmít,
a pyšná vaše jména
ta budou v hanbě pohrdání hnít,
a vnuky zavržena.
Leč země moje živa bude dál,
jak slunce žár by v středu nebe plál,
v něm nové krve věčně svěží pal
se bez ustání kryje.
Ať padl jeho nejskvělejší král,
ten lid, ten dále žije.
Jest nesmrtelnost v něm a věčný den,
onť kořen stromu, nikým nezlomen,
on tajně noří v hloub se půdy jen,
tam budoucnost dál plodí,
a z něho bohů, králů věčný den
se žití, moci rodí.
Tak bohů všech i králů zajde jas,
jich jména shltá nepaměti kvas,
řad nových jmen se zjeví, přejde zas
ve změně věků stálé,
jen lidu netkne smrt se ani čas,
on věčně trvá dále!
61