Vítr vane...

Augustin Eugen Mužík

Vítr vane...
Hleď na větru ty nepokojné spěchy! Toť stenání je, pláč a nářek hlasný, to země matky tajemné jsou vzdechy, jež vnikly na den jasný. Ty hvězdy v noci sklánějí se s výše a ovanuty steskem dál se nesou, mně zdá se, pak že na obloze tiše se jako slzy třesou. A moře duní, kypí ve svém hněvu, toť obr, jenž byl ze sna vzrušen náhle, a vzdechy větru v jeho děsném řevu – toť houslí zvuky táhlé. Jen mrtví dřímou tiše ve mohyle, ti nepohnou se v slastném ticha taji, a vítr, hvězdy, moře sladce, mile se na ně usmívají. 33