Velké řeky – velké duše.

Augustin Eugen Mužík

Velké řeky – velké duše.
Velká řeka teče zvolna, z hloubi smutně, temně hučí – jest to píseň tichá, bolná, jíž se velká duše mučí. Velká řeka teče chladně kolem květných niv a lesů. Nekvetou jí růže na dně a na bokách věnce vřesu. Nahá skála v ní se shlíží v mrazném, přísném pohrdání. Srna k ní se nepřiblíží, skřivan k ní se neuklání. Potoky a říčky všecky, v nichž se koupe vzdušná víla, ten smích panen, šepot dětský zhltala a pohubila. Pohřbila v své šeré duši pohádky a báje lesní a teď spěje tichou hluší, o vílách již lehkých nesní. 43 Je tak smutná – neuvítá, co by srdcem v slasti chvělo, časem pouze v ní se zmítá utopené bílé tělo... A tak zvolna spěje k moři a v něm v neznámu se tratí. Nazpět touží – bouří v hoři... Ale už se nenavrátí. 44