Duma pod Kuněticemi.
Již dvacet osm dlouhých tomu roků!
Ta léta zašla v minulosti toku,
a jenom bol jak ozvěnu a stín
mi zapustila duše do hlubin.
Již tolik roků! Tehdáž kdos mne ved...
Byl churav již, tak ztýrán a tak bled,
v těch prsou již to zoufale tak praská,
však v oku plála dosud božská láska.
Ó jak mně tehda májový byl svět!
Vše samá zář a jeden zpěv a květ,
co krok, to skok, co myšlénka, to báj,
svět pohádka, a celý život ráj.
A strmý hrad tu jako přízrak čněl,
a černal se a příšerně se tměl,
od obzoru, jenž za ním lehá v dáli,
ty staré bašty chmurně odstávaly.
A já šel s otcem ku předu a smích
mně na retech hrál dětsky růžových,
a strmý, šedý, šerý hrad a skály,
jež jako hrobka obrovská tu stály,
se starými, tak starými mně zdály!
A přešel čas, jak bouře lesy kácí,
a mnohý květ a mnohý kmen se ztrácí.
65
Květ – přání, sen, a kmen – toť žití čin,
se zvrátily tak hluše do hlubin.
Již dvacet osm let! Tak dlouhý čas!
Jdu kolem hradu toho dneska zas,
zřím cize vzhůru, na kamenném chlumu
kde dumá hrad svou zkamenělou dumu.
Ó jak je dnes mně smutným tento svět!
Kde jeho zář, kde zpěv, kde jeden květ?
Kde lidstva je, kde ztracený můj ráj?
Kde žití idol, ona sladká báj?
Jen roků několik a konec již.
Zde každým krokem smrti jen jsme blíž,
a k hrobům, které zrak můj vidí všude,
zas nový přibude, to konec bude...
A já šel sám, a jako výsměch zněl
mi ptačí hlas, a já se smutkem chvěl,
a strmý, šedý hrad a mocné skály,
jež nade mnou tu do oblohy stály,
se mladými, tak mladými mně zdály!
66