Povzdech.

Augustin Eugen Mužík

Povzdech.
Věk za věkem se rodí, plá a zmírá, a věda shásí matnou pověr svíci. Jen bída stále hrob svůj otevírá, jen ta jest neumírající. Co mudrců již, básníků a králů své srdce hnětlo po čas žití krátký, by lidstvo vedli k cestě ideálů! Leč bída stále křičí na ně: Zpátky! A před bohem, jenž smutně světem kráčí a prohlíží žně svého vykoupení, tak chodí ona o hladu a pláči a klasy chudých slzou v kámen mění. Má chotěm zločin, nevědomost matkou, všem myšlénkám se, moudrým snahám rouhá. Tam ctnost i radost klesá mdlobou vrátkou, kde bída za ní kuplířsky se plouhá. Kde Dante s Vergilem, jenž bídy peklem kdy prošli, kde jich nadšení a víra? Svět Koriolán zdupal v hněvu vzteklém a Gracchus stále na pranýři zmírá. 95