Vůl.

Augustin Eugen Mužík

Vůl.
I. I.
Jak hora ohromný, sám, kráčí polní plání, on z šera do šera tam chodí, stále k předu, a dárce chleba – pluh – se valí v jeho sledu. Jde schýlen v jařmo své a nesteskne si ani. Srst černou odleskem mdlých nebes vidíš pláti, a rohů koruna mu hlavu tíží k zemi. A oko veliké, ten mudrce zrak němý, by viděl dílo své, v zad nikdy neobrátí. Když slunce v zenitu znoj lije v zem, ta žízní a vodu hledajíc polslepá dýše žárem, dál klidně kráčí vůl, v svém jhu jde znovu starémstarém, co oráč umdlévá a padá tvrdou trýzní. Jak včera, kráčí dnes a kráčet bude zítrazítra, pod nohou titanskou se třese země živá, a jeho dráha jest ne klikatá a křivá, a jeho duše jest jen dobrá a ne chytrá. Svou sílu necítí a netuší ji ani, a přece jako kov jest útvar jeho svalů, a jeho hlavy tíž – jak kdos by zvedal skálu, však síla ta v něm spí jak v pohyblivém hrobě. 97 Jen někdy s večerem řev jeho slyšet přece – to zvíře mohutné svou hlavu k předu nahne, a ve hruď širokou proud větru kvapně vtáhne jak v měchy kovářské, div neprasknou mu plece. A zvuky hluboké se širou plání nesou až k tiché obloze, kde první hvězda blýská, v nich, zdá se, zoufalost a samota si stýská a city poroby a otroctví se třesou. Tak hučívaly kdys již v šeru za Homéra... Ó slepý reku, rci, cos tehda myslil sobě, kdy bouřné řevy ty jak v hrozbě, obžalobě jsi slýchal jitřiti se v polích za večera? Jim odpovídal jen huk lesu, šumot trávy a píseň achajská, již héros ženám zpíval, co z dáli v zvuky ty ruch moře měkce splýval a hory halily se v purpurové hávy. Nic z toho nevšímal si vůl, a ve své chvíli po práci skončené se klidně domů vracel, a mlčky jako stín se do svých stájí ztrácel, co božská Venuše svým zrakem s nebe střílí. A jako pracoval, teď tiše mzdu svou béře, pak klidně zavře zrak a oddává se snění, ten, před nímž couval vlk a medvěd v ustrašení, a jeho zdravý dech se tratí v nočním šeře, 98 By zítra ve své jho zas sehnul tuhou šíji a oudy pokorně pod staré složil vazy ten, z jehož šlepějí všem lidem zrní vzchází, a z jehož tučných kýt i muž i bozi tyjí. II. II.
A toť ten dělný lid, jenž v zápas svého díla se vrhá, kove, tká a potem vlaží hrudy, jenž píle zázrakem klas vydobývá z půdy a nutí přírodu, by živým matkou byla. On mlčky, neznaje svých práv a hrozné síly, pluh táhne osvěty a blahobytu světa, jde drcen mrazem zim a prudkým žárem léta a v povinnosti jho svou těžkou hlavu chýlí. Co v očích jeho lesk se věčných nebes míhá a zář v nich svatosti se obráží a skvěje, zde z žití prázdnota a sobectví naň zeje a v boky široké mu rána ránu stíhá. Tu časem divý stesk mu v hloubi ňader vzhoří, on v práci ustane a úpí smutnou písní, svým bolem opijí se, krví svou se třísní, pak trhá pouta svá a sloupy model boří. Leč milosrdím jat a lítostí a zvykem svých pout, v nichž zrodil se a bez nichž nezná žíti, se vrací v těžší jho, pak prudší rány cítí, a horších porobů, než sám, je služebníkem. 99 Tak žije, umírá, a v smrtných křečích zdvíhá ten výmluvný svůj zrak ku bezcitnému nebi. Dřív v žití práce měl, teď lásky zapotřebí, když země veškeré jen na něm lpěla tíha. Co jeden umírá, zas druhý k práci vstává, a prvně na poli dnes že se chystá k dílu, hlas zvedá vítězný a pyšný na svou sílu lem brázdy hluboké a slavné vyorává. 100

Básně v knize Písně života: