Duma v bouři.

Duma v bouři.
Bouř zrodila se zprudka, rázem jak nezkrocený duch, pak meteor, jenž letí na zem a sráží vzduch. Ne zticha, jako v bázni kryje své zloby hrůzný znak, však její peruť divě bije jak dravý pták. To tisíc orlů kolem spěje, to sterých ořů cval. Zem zděšená se hrůzou chvěje, les postrach jal. A háje šumí ze hlubiny svůj bratrský jí zpěv, však bouř je rve a metá stíny v ně její hněv. A bouře dál se krajem žene a obrací vše v rub, přes strže, hvozdy vyvrácené, přes sklaný dub. 125 Nic její sílu nezastaví a nezkrotí tu moc, a ona zpívá hymnu slávy si celou noc. Však z rána s prvním jitra svitem jak divě přišla k nám, tak umřela, a v hrobě skrytém ulehla k tmám. Svůj osud nářkem neodvrací, za dlouhý nelká skon, jak bouřila, se náhle ztrácí, na rtech ni ston. Z té její divé, prudké vřavy znak mnohé zkázy zbyl, však vzduch je nyní svěží, zdravý, pln nových sil. Jen to, co shnilé, slabé k boji, strh’ k zemi její vír. Co zdravé, silné, dále stojí a vítá mír. To city víří v mojí hrudi jak oné bouře ryk. Jsem sám, a v prsou mých se budí té nauky vznik: Ó pěvče, který’s pravdu novou ve srdci odkryl svém, hoď v svět ji rukou ocelovou i se srdcem! 126 Ó nechtěj žitím jíti slabě jak tichý vítr, mdlý, a naříkat a lkáti chabě na osud zlý. Jdi světem silen, bouři k lidem, roj myšlének v ně hoď, radš vichrem nežli mrtvým klidem svou rozbij loď! Buď hotov odhodlaně mříti a rázem v každý čas, a poznáš pravou volnost žití a pravdy jas! 127